
BEATRICE LANDOVSKÁ
VĚRA
Celovečerní divadelní
hra o dvanácti obrazech.
Odehrává se v Praze na jaře roku 1995.


OSOBY
SCÉNA
PROLOG : SEN
1. OBRAZ: KONZOLE
2. OBRAZ: SEZNÁMENÍ
3. OBRAZ: PŘÍJEZD
4. OBRAZ : ANDĚL
5. OBRAZ : VEČÍREK
6. OBRAZ : DOKTOR
7. OBRAZ : OTEC
8. OBRAZ : BOUŘE
9. OBRAZ : PARAZITOVÉ
10. OBRAZ : NOC
11. OBRAZ: DENÍKY
12. OBRAZ : VYZNÁNÍ LÁSKY
EPILOG : ODCHOD NA POHŘEB

|

VĚRA Fidesová..............................................34
let
MICHAL Pták, spisovatel....................................34
let
SÁRA Raymond, studentka....................................17
let
DOKTOR Leoš Vogel, právník.................................60
let
KAREL, redaktor............................................34
let
HELENA, Karlova manželka.............................30 až 35
let
TEREZA Ptak, Michalova manželka,
ředitelka knihovny ve Franfurktu n. M. .......34 let
BABIČKA Věra Fidesová................................70 až 75
let
SCHLOSSEROVÁ Sára, restituentka pražského domu.............77
let
JINDRA Fidesová, Věřina matka, vědecká pracovnice..........55
let
KVĚTA, přítelkyně Jindry, divadelní kritička...............53
let
MYŠKA, Věřina dcera - dítě..................................5
let
PETR, kamarád........................................30 až 35
let
TOMÁŠ, kamarád, výtvarník............................30 až 35
let
LUCIE, kamarádka.....................................3O až 35
let
JANA, kamarádka............................................34
let
JAKUB, Janin muž, grafik...................................35
let
INSTALATÉR Srnec...........................................45
let
6 PŘÁTEL na Michalově večírku................všichni přes 30
let
14 až 16 ÚČASTNÍKů "Tajné přednášky",
mezi nimiž jsou: SÁRA......................................17
let
RABÍN
POMOCNÍK Rabína
V Prologu je použito snu
Věry Jirousové, který zapsala a pod názvem
"Na pravém a levém břehu Vltavy"
publikovala ve sborníku "Egon Bondy 6O"
(Pražská imaginace, leden 1990).
|
 |
   

Na setmělém jevišti je hala velkého pražského bytu.
Dominuje jí velké secesní okno, které zaujímá značnou část pravé zadní stěny. V čele haly jsou vedle sebe dvoje užší dveře, nad nimiž
jsou malá okénka a za kterými se skrývají dva záchody. Mezi
dveřmi na WC a oknem je vstup a průhled do kuchyně. Vedle velkého
secesního okna, zcela vpravo, jsou hlavní vstupní dveře, rovněž
secesní a prosklené. V levé části haly je do hloubi prostoru vsazena
jídelna
(-další místnost, ovšem bez okna), v níž stojí pouze
velký kulatý stůl se židlemi a nad stolem v pravém předním rohu
je zády k divákům ukrytá televize. Za jídelnou je dvoukřídlými
dveřmi průhled do pokoje matky, který končí okny do ulice, za
nimiž se rýsují domy ze zlomu století... Jídelna je spojena s kuchyní průchozí koupelnou, skrytou za prostorem obou WC. Vlevo vedle jídelny visí závěs, který
zakrývá vstup do pokojů Věry, Myšky a Sáry. U levé forbíny jsou
druhé prosklené dveře do čtvrtého pokoje. Nábytku není v hale mnoho. Starodávné sofa s vysokým opěradlem stojí v levé části jeviště, u okna jsou dvě křesla a u
nich pojízdný servírovací stolek. U jídelny na jiném malém
stolečku je umístěn telefon, který lze díky dlouhé šňůře přenášet po
celé hale... U dveří stojí věšák a pod ním botník. Na zdech jsou obrazy, fotografie, velké zrcadlo, poličky a kolem okna pár
květin, po stranách okna visí stóry. Podlahu z větší části pokrývá
prošlapaný perský koberec. Je zjevné, že se jedná o dlouho zabydlený prostor...
      
|
PROLOG

Zvuky předcházejí obraz. V hledišti se začne šířit šeptání,
kterému není rozumět. Šepot vychází ze stěn hlediště. Připomíná to situaci, kdy se scházejí lidé k nějakému společnému zážitku, jako v
hledišti před představením...
Zvuky sílí, zjistíme, že přicházejí i z jeviště. Obíhají
kruhovitě po obvodu celého prostoru chvilku před začátkem
představení. Zaslechneme i některá slova: |
Tady je místo...
Ne, tady si sedni, ať jsme blíž...
Tady!
Aby nebylo pozdě...
Neměli už tady být?
(atd.) |
 |
Teprve teď se v hledišti setmí. Šepot se zmírní. Z dálky
sem začnou doléhat zvuky města, jak zněly asi před šedesáti lety:
Kostelní zvony svolávající na mši, klapání koňských kopyt
a rachot vozů na dlažbě, cinkání staré tramvaje...

Z pokojů za závěsem přichází Věra v domácím oblečení,
nahlédne do kuchyně, aby se podívala na hodiny (zaslechneme ve
změti zvuků, jak se prosazuje jejich tikot) a pak vstoupí do
dveří jednoho ze záchodů, rozsvítí tam, ale než za sebou stačí
zavřít, zazvoní telefon. Vrátí se k přístroji, který už ale
podruhé nezazvoní. Věra chvíli stojí v hale nad mlčícím aparátem
a pak zmizí na záchodě. Po chvilce se rozsvítí i okénko nade
dveřmi druhého záchodu, jako by byl prostor uvnitř nějak propojen. Narůstající záře z obou místnůstek začne "procházet zdmi"
do kuchyně a do jídelny a nakonec i dveřmi směrem do haly...
Šepot znovu zesílí, ale vychází už jenom z prostoru obou WC.
Slyšíme a tušíme intenzivní děj za oběmi dveřmi, když tu se
otevřou všechny přístupové cesty na jeviště a jimi vstoupí několik lidí v černém. Zároveň v tutéž chvíli se zvednou stěny i
dveře ohraničující oba záchody a objeví se před námi nový prostor pokoj se zařízením ze třicátých let: Gauč s kulatými rohy,
sekretář, pár židlí. Sem směřují příchozí. Někteří si nesou židle, jiní se
usazují v jídelně a další zase obsadí nábytek, který je v místě vzniklého
pokoje. Věra v pokoji není.
Většina příchozích je oblečena v černém, jako pohřební
bratrstvo. Všichni mají na prsou Davidovy hvězdy. Muži jsou v
kloboucích, ženy vypadají spíše moderně, než jako ortodoxní židovky. Všichni jsou klidní a celkem veselí. Vedou stejný
dialog, jako před začátkem představení:
Tady je místo...
Ne tady si sedni, ať jsme blíž...
Kde jsou?
Neměli už tady být?
Je čas!
Tady!
Aby nebylo pozdě.
Už je tady rabi?
Dávno...
Ta místnost, odkud ji znám?
|
|
 |


 |
Není to tu malé pro tolik lidí?
Místnost se začne trochu "zvětšovat". Šepot zesílí a znovu
začne kruhovým pohybem obcházet i hlediště. Přichází Sára,
přítomní ji zdraví pokynutím hlavy. Sedá si mezi
ostatní... Jeden důstojně vyhlížející vousatý muž pokyne mladíkovi, který odsune gauč. Objeví se zvláštní předmět, který
dosud nebylo vidět: "Archa".
Na dřevěných nosítkách s vyřezávanými držadly stojí starodávná truhlice, po
jejíž stranách jsou připevněny svitky
MAPY. Jeden z těchto svitků uchopí důstojný muž a spolu s pomocníkem jej pověsí čelně tak, aby byl z hlediště dobře vidět.
Jedná se o bílé prázdné plátno jako na promítání.
Důstojný stařec začne mluvit pohybovat rty, a my slyšíme jak
se do záplavy šepotu z reproduktorů občas prolnou úryvky nesrozumitelného jazyka, kde se často vyskytují hlásky "ch" a "š".
Stařec se obrací hlavně k jednomu z přítomných mužů, ostatní si
dál mezi sebou povídají a šepot převládá. Postupně však posluchači začínají směřovat svou pozornost k mluvčímu, i když výhradně ho ještě všichni neposlouchají. Rabi má přednášku...
Na plátně se začnou objevovat písmena. Shlukují se do různých skupin, řadí se lineárně, jako ptáci, když usedají na dráty, a nebo poskakují, jakoby hledala své místo v nějakém slově
či v textovém celku. Po chvíli se plátno začne měnit v mapu.
Mapa, připomíná jakýsi živý organismus ve tvaru města Prahy.
Řekou uprostřed probíhá modrý světelný proud a užšími
koryty ulic se co chvíli rozběhne červená barva, jako by žilami
a tepnami pulsovala krev. Modrá (symbolizující čas), protéká
řekou stále, zatímco červená,(která značí události), se v ulicích
zjevuje pouze v nepravidelných intervalech...
Město na Mapě zvětšuje a zmenšuje svou velikost jako pulsující srdce.
Posluchači přednášky jsou v tuto chvíli už zcela soustředěni.
Mapa do sebe vtáhla kruhový zvuk a vydává šum, který se postupně změní v tichý hovor mnoha lidí, v útrpné vzdechy, v šustění
oděvů, v rány, které vznikají při nakládání čehosi na vůz. Pak zase
v šepot, pod nímž se začíná ozývat hudba, zvuk proudící vody a
zpěv ptáků. Během těchto zvukových projevů lidského času přestanou
písmena rušit obraz tvořícího se města a začnou se hromadit na
okraji plátna. Tím vytvoří mapě rám. Plátno se zklidní, přestane
tepat, zvuky se ztratí. Nastane pár vteřin úplného ticha. Účastníci
přednášky napjatě hledí na ztichlou mapu Města Prahy. Rabi
nemluví,ale stojí mírně předkloněn, čelem k posluchačům.
Po chvilce úplného ticha se plátno opět lehce rytmicky rozvlní,
jako by v TV "zlobil obraz" Do rytmu se znovu ozývá klapání
kopyt, pak tikot hodin, pak vzdálené zvony a nakonec zcela
nablízku tlukot srdce. Po několika úderech srdečního svalu se
výrazně prosadí křik ptáků. Rytmus ustupuje a na mapě se do ulic
vrátí červená barva a namísto tikání hodin a tepu srdce
zaduní dusot koní a padání nějakých předmětů, přičemž všechno postupně přehluší odťukávání kol vlaku o sváry kolejnic spolu
se spodním motivem hudby Bernsteinova "Exodu".
Přednášející zase začne pohybovat rty, přidá se k němu
i jeho pomocník. Mluví oba najednou. Ovšemže slovům rozumět není.
Nakonec vítězí hudba nad všemi zvuky, mapa se zastaví a stane se
plně čitelnou. Je na ní Praha našeho století. Vnitřní město má
tvar červeného srdce.
Posluchači přednášky se začínají mezi sebou bavit, vypadají klidně a spokojeně, jako by se byli něco významného dozvěděli.
Přednášející pozvedá ruce, snad přítomným žehná.
Potom všichni najednou ztichnou a otočí se na Sáru... Ta se na ně
nechápavě usmívá, zpod černého šátku jí kouká silný žlutý cop,
dlouhý až do pasu. Teď si uvědomíme, že je trochu jiná než ostatní přítomní, jakoby nevěděla, co tady dělá. Přednášející jí pokyne a potom ji vede k "Arše". |


|

Přednášející:
|
(Do naprostého ticha.) Musíme teď odejít...
|
Hlas z reproduktoru: |
...jenom jeden z nás se sem vrátí...
|
Přednášející: |
Nevíme, kdy se budeme moci vrátit...
|
Hlas: |
Jenom jeden z nás se vrátí...
|
Přednášející: |
(S pohledem na "Archu".) Tohle už nemůžeme vzít
s sebou
|
Hlas: |
Jeden jediný, aby odhalil tajemství času.
|
Přednášející: |
Je to naše smlouva s časem a tebe zvolil osud,
abys ji tady pro nás všechny, a pro naše potomky, ukryla.
|
Sára: |
(Nechápe.) Ale
|
Přednášející: |
Aby jednou, až se věk bude uzavírat, mohl být
pochopen význam našeho údělu...
|
Sára: |
Ale já nevím...
|
Přednášející: |
(Významně.) Ty zůstáváš.
|
Sára: |
Nevím co to je!
(Přítomní se smějí a šeptají si.)
|
Přednášející: |
My musíme odejít...
|
Hlas: |
Jenom jeden z nás se vrátí... |
Sára: |
Proč zrovna já? Neumím váš jazyk, nerozumím tomu, co bylo řečeno, ani tomu, co je psáno,
já jsem jenom přišla na tajnou přednášku!
|
Přednášející: |
Nemusíš rozumět, abys pochopila. Nemusíš umět
ani číst. Toto je kniha, která se čte
sama. Nemusíš umět jazyk. Tato kniha je
v řeči společné nám všem...
|
Sára: |
Ale
|
Přednášející: |
Teď nám stačí, že se jmenuješ Sára...
|
Sára: |
Teď...?
|
Hlas: |
Teď už nemáme čas...
|
Přednášející: |
Nemáme čas!
|
Posluchači: |
(Šeptají, jakoby fyzicky nepřítomní.) Nemáme
čas...
|
Hlas: |
Čas je ukryt zde, v našich dějinách...
(Přítomní se rozestoupí a začnou si broukat brumendem nápěv "Šalom"...)
|
Sára: |
(Zoufale.) Je to ohromná starožitná věc...
Má určitě velkou cenu... Myslím, že ji sama
ani neunesu, je -, je jistě těžká... |
Posluchači: |
(Šeptají.) ...čas...čas...čas...
(Na jevišti se začne stmívat a šepot, vycházející už zase z reproduktorů v celém sále, se
začne mísit s tikáním hodin, které se bude
zrychlovat a sílit, na jevišti se zcela setmí
a když bude tikot hodin již nesnesitelně silný a rychlý, prudce se rozsvítí.
Uprostřed haly stojí Věra, na prahu knihovny
postává Babička v županu. Byt vypadá zase jako
na začátku, dveře na oba záchody jsou zavřené,
ale přes okna nad nimi lze vidět, že se na obou svítí. Postupně zhasne jeden
a potom i druhý
záchod.)
|
Věra: |
(K Babičce.) Ne! Ty se mi nesmíš zjevovat,
babi.
Jdi už pryč!
(Babička zavrtí hlavou jako by chtěla něco namítnout, pak jenom pokrčí rameny, projde halou
a zmizí poblíž hlavních dveří.)
Tvůj příběh už přece skončil!
(Tma.)
|
 |
1.OBRAZ

Je časné odpoledne. Otevřeným oknem vidíme rozkvetlý strom
a z něj slyšíme vycházet hrdliččin hlas, který odměřuje čas.
V blízkosti okna postává stará drobná dáma velmi kultivovaného
zevnějšku. Dojatě se usmívá.
Věra |
Jediné, co tady zůstalo, je tahle konzole... (Věra ukazuje nad
okno.) |
Schlosserová |
Ano, ano, tu si pamatuji... Byla v ložnici a přes celou stěnu na
ní visely nádherné záclony z maminčiny výbavy... (Vzpomíná zasněně.) ... K
nim patřil ještě bílý přehoz přes obě postele. (Jde až pod okno a dívá se
vzhůru.) Jak je to dávno... (K Věře.) To jediné to zůstalo? |
Věra |
Nic jiného v bytě nebylo, když jsme se sem nastěhovali...
(Věra jde do kuchyně a vzápětí se objeví smýkajíc před sebou malý stolek,
který staví pod okno. Opatrně na něj vyleze, aby mohla ke konzoli, když si
toho paní Schloss. všimne.) |
Schloss. |
Ne, ne, nesundávejte to, mladá paní...
|
Věra |
Když už nic jiného po vaší rodině nezbylo, nechtěla byste si to
vzít? |
Schloss. |
Ne, já nic nepotřebuji... (Pauza.) Všechno mi to tady připomíná
dětství. Dveře, okna, pohled do dvora... I když kaštan byl tehdy ještě
mladý strom, jeho koruna dosahovala tak tak do úrovně našich oken... Dnes
už zabírá celý dvůr... |
 |
Věra |
A co v něm žije ptáků! |
Schloss. |
Jako by se tu zastavil čas... (Paní Schloss. je dojatá, hledí z
okna, odkud je slyšet kromě hlasu hrdličky ještě zpěv drozda. Věra zatím
přece jen vyleze na stolek a začne vysouvat konzoli z držáků, přidrží
závěs, odejme pravou zakončující hlavici a nakloní konzoli tak, aby z ní
kroužky závěsu sjely, přičemž nečekaně z duté trubky vyklouzne jakýsi
svitek a spadne na zem. Věra překvapeně seskočí se stolu, udiveně zvedá
svitek a odkládá konzoli i se závěsem.) |
Věra |
Co to je? (Podívá se na paní Schloss. jako by byla při něčem
přistižena. Schloss. se usmívá, dělá, že nic nevidí a odvrací se k oknu,
zatímco Věra rozvinuje svitek a začítá se do něj.) Není to česky.
(Udiveně.) Kde se to tu vzalo? (Přemýšlí.) To není možný, že jsme to tu
nikdy nenašli... (K pí Schloss.) Je to asi německy, nebo jak... (Věra
podává svitek pí Schloss.) Zkuste to přečíst vy, je to nějaké zvláštní
písmo... (Pí Schl. bere svitek do ruky a nevěřícně jej prohlíží. Potom si
vyndává brýle z kabelky a začítá se do svitku. Je udivena a působí
znepokojeně.) |
Věra |
Vy to znáte? (Pauza. Pí Schloss. čte a Věra se zatím dívá do konzole, kterou byla odložila na stůl, klepne s ní o zem a čeká, nevypadne-li
z ní ještě něco. A vskutku, po chvilce vypadne další a pak ještě jeden
svitek. Věra se pokouší ten poslední číst.) Jakou to je řečí? (Pí Schloss.
přeruší své čtení a zadívá se na Věru.) |
Schloss. |
To je můj příběh...
|
Věra |
Váš příběh? (Pauza.) Kdo ho sem zapsal?! (Pí Schloss. bere postupně do
rukou další dva svitky. Znovu se začte. Pauza.) Jakou je to
řečí? |
Schloss. |
(Pomalu.) Tahle část je hebrejsky, tomu moc nerozumím, hebrejsky
umím číst jenom trochu. Ale začátek příběhu je psán v jidiš. (Pí Schloss.
svitky opatrně prohlíží) Tenhle kus je německy. (Začítá se.) |
Věra |
(Přemýšlí.) Tady v domě se říkalo, že se váš tatínek po válce
vrátil? (Pí Schloss. přestává číst a poslouchá.) Ale prý se tady v bytě
tehdy dlouho nezdržel. Lidé z domu měli za to, že si tu jenom něco vzal,
říkalo se, že nejspíš peníze a nebo šperky, možná nějaký papíry nebo
fotografie. Odcházel prý jenom s malým kufříkem... |
Schloss. |
To byly doklady. |
Věra |
Prosím? |
Schloss. |
Doklady o totožnosti. Pro mě.. Abych se mohla vdát.
|
Věra |
Vy jste se nemohla jinak vdát?
|
Schloss. |
Mohla, za normálních okolností. Ale brala jsem si muže, který byl
synem rabína. (Pauza. Pí Schloss. zase prohlíží svitky, začítá se do
třetího.) |
Věra |
A co když tu váš otec tehdy byl proto, aby zapsal váš příběh? Co
když si tu nebyl nic vzít, ale naopak, něco uložit? (Pauza.) |
Schloss. |
To asi není možné. |
Věra |
Proč? Proč by to nebylo možné?
|
Schloss. |
(Pomalu.) Protože jsem odtud odešla ve dvaceti letech.
|
Věra |
No? |
Schloss. |
(Dívá se do svitku.) V roce 1947, když jsem se
vdávala a otec
byl tady v Praze, bylo mi 28 let! |
Věra |
Ano. |
Schloss. |
Ale příběh, který je tady zapsán, nekončí v roce l947 (Pauza.)
Ale pokračuje... (Pauza, prohlíží všechny svitky.) ... do dnešního dne.
(Pauza, ukazuje prstem ve svitku.) A končí chvílí, kdy se dívám na svůj
příběh, když jej čtu poté, co vypadl z konzole. (Chvíli čte ve svitku.)
Ano, zřejmě jste to vy... Jmenujete se přece... Víra |
Věra |
Ne, Věra. |
Schloss. |
Ano, Věra... Poslední část je psána česky, podívejte se sama
"...a s Vírou vrací se do svého nalezeného příběhu..." (Pí Schloss. podává
Věře Třetí svitek.) |
Věra |
Zvláštní písmo... (Čte.) "...a s Vírou vrací se do svého
nalezeného příběhu, hluboko ponořená do času, přehlíží všechno minulé,
které shrnuto do jednoho okamžiku, stane se její přítomností. Z Budoucnosti
přichází k ní Minulost... (Přeruší čtení.) KDO to psal??? (Pí Schloss.
zvedá se země 1. a 2. svitek.) |
Schloss. |
Jak byly za sebou? |
|
Věra |
Popořadě, poslední svitek uvnitř. První vypadl svitek s
nejstarší částí příběhu, a to, co se děje teď, bylo schovaný nejdál. To
není logický. (Přemýšlí,) Jako by ten, kdo to psal, počítal se čtenářem!
Nejdříve začátek, pak pokračování, nedopsaný text až vzadu... |
Schloss. |
Tak to nemusí být vždycky. Ale kdybyste otevřela konzoli na
druhém konci, bude pořadí svitků správně podle hebrejského písma - zprava
doleva.. (Pauza. Ozve se šepot jako ve snu, vzdechy a klapání kopyt, které
přechází v tlukot srdce a v tikot hodin, který posléze zaniká pod reálným
voláním hrdličky... |
Schloss. |
Vrátíme je tam, v pořadí, v jakém vypadly...
|
Věra |
Vy si je nevezmete? Vždyť jsou vaše!
|
Schloss. |
(Vrtí hlavou.) Znám svůj příběh, mám ho všude s sebou. (Zvoní
telefon.) |
Věra |
Omluvte mě na moment...(Věra zvedá telefon a potichu
telefonuje.) Fidesová, prosím...(Pauza. Překvapeně.) Ne! A to mi říkáš jen
tak? A kdy přijede?... Jak to, že tak najednou?...Tady? Kdy?... Zítra večer?
(Přemýšlí.) No, proč ne? Matka tady nebude, Sára je ještě ve Francii...
Jenom... Po pravdě řečeno, nemám u sebe vůbec žádný peníze. (Pauza.) Dobře,
tak zavolejte večer až dorazí a domluvíme se... Ahoj. (Položí telefon.) To
je neuvěřitelný. (Uvědomí si přítomnost paní Schlosserové, která se během
telefonátu vyčerpaně usadila do jednoho z křesel se svitkem v ruce.
Chvílemi si v něm četla.) Dáte si čaj, paní Schlosserová? (Strom se
zachvěje.) |
Věra |
Dáte si čaj, paní Schlosserová? (Pauza.)
|
Schloss. |
Ne, děkuji, to není třeba. Už půjdu. (Naznačuje, že se zvedne,
ale je unavená...) |
Věra |
Seďte, seďte... (Věra jde zamyšleně do kuchyně, kde začne
připravovat čaj. Paní Schloss. pokračuje ve čtení, ale vždycky, když se
zachvěje strom, zvedne pomalu hlavu a s úsměvem se dívá do jeho větví...
Věra přinese tác s čajem a položí ho na stolek před paní Schlosserovou.
Potom se podívá na hodinky. Ze stromu zakřičí pták a strom se znovu
zachvěje. V šumu listů zaslechneme hudbu - pár tónů z Dvořákovy
Novosvětské. Poryvy stromu zmítaného jakýmsi vnitřním životem se opakují a
vždy jasněji je doprovází hudba.) Nebude vám vadit, když na chvilku
odejdu...Vy tu ale klidně můžete zůstat a číst...když si to nechcete
odnést... Já přijdu za chvilku, jinak tady nikdo nebude... A kdybyste
potřebovala odejít, tak jenom... (Zaváhá.)...Tak jenom zabouchněte dveře a
nechte to tak... |
 |
Schloss. |
Vždyť já mám klíče...
|
Věra |
Jak to? (Zarazí se.) Vlastně -
|
Schloss. |
Jsem přece majitelka domu...
|
Věra |
Aha. (V rozpacích.) A vy máte klíče i od našeho bytu?
|
Schloss. |
Od všech bytů! |
Věra |
No... To nevadí. Od našeho bytu má klíče plno lidí. Já už musím
běžet. A opravdu nemusíte spěchat... (Věra odejde, paní Schlosserová se
znovu začte, hudba zesílí a odpolední slunce zasvítí na křeslo, kde paní
Schlosserová sedí. Pak se hudba postupně ztiší, pták zakřičí a z pokoje
vlevo vychází babička ve svém zeleném županu a míří ke křeslu, kde sedí pí
Schlosserová.) |
Babička |
Dobrý den. |
Schloss. |
(Lekne se.) Dobrý den. Myslela jsem, že tu nikdo není. Promiňte,
lekla jsem se. |
Bab. |
Já jsem Fidesová. Babička.
|
Schloss. |
(Pokyne.) Sára Schlosserová
|
Bab. |
Já vím. (Přisedne do protějšího křesla.) Nenechte se rušit. A
vezměte si čaj. |
Schloss. |
Děkuji. (Nalévá si čaj.)
|
Bab. |
Takhle odpoledne, když sem svítí slunce, je tu nádherně.
(Strom zašumí.) Ráda tu sedávám... |
Schloss. |
Vás tady bydlí kolik? Myslela jsem - (Zmlkne.)
|
 |
Bab. |
Tenhle byt je pořád plný lidí... A i když nikdo není doma, vržou
parkety, jako by tu někdo chodil, cvakají dveře... Když jsem bývala někdy
sama doma, úplně jsem se tu bála... |
Schloss. |
Bývala?... Teď už se nebojíte?
|
Bab. |
Vezměte si ještě čaj...(Obě ženy sedí u otevřeného okna, lze
slyšet šum křídel a ševelení listů, ony se dívají do zelené koruny
stromu, šeří se, strom se začne zmenšovat, až je jeho koruna na úrovni
okna. Babička se usmívá, pí Schloss. vypadá zasněně, na klíně má dva svitky
a jeden drží před sebou, jako by právě přestala číst... Trochu se zešeří.
Sára Schlosserová usne. Ozve se potichu EXODUS od Bernsteina. Rozsvítí se
okénka nad oběma záchody. Hudbu postupně začne potlačovat vyzvánění
zvonů, doprovázené vzdechy, následně přecházející v tlukot srdce a tikání
hodin - jako během Snu... Tma.)
|
     
2. OBRAZ

Věra přichází zvenku s Michalkou. Na scéně nikdo není, u okna stojí stolek,
který tam přistavila Věra, když sundávala konzoli. Otevřeným oknem slyšíme
vzdálený hluk města.
|
Myška: |
(Rozhlíží se.) Kde je ta paní? (Pauza.) Mami, kde je
ta paní? Ty mě neslyšíš? |
 |
Věra: |
Asi už odešla... |
Myška: |
A kam šla? |
Věra: |
(Jde až k oknu, dívá se na konzoli, která je už zase
na místě. Pokrčí rameny.)
Nevím... |
Myška: |
A přijde? (Pauza.) A přijde zase, mami? (Křičí.)
Mami! |
Věra: |
Myško... Nekřič. |
Myška: |
Ty mě neposloucháš! |
Věra: |
Myško! (Vezme Myšku do náruče, sedne si na křeslo a
začne jí zouvat botičky.) Uklidíme tady trochu... Pomůžeš mi? |
Myška: |
On někdo přijede na návštěvu? |
Věra: |
Zítra možná přijdou moji kamarádi...
|
Myška: |
A děti taky? |
Věra: |
Ne, děti ne. |
Myška: |
A Sára už tady bude? |
Věra: |
Sára je ve Francii, ta tady ještě zítra nebude...
|
Jindra: |
(Vstoupí z pokoje) Kde seš? Nebylo zamčeno!
|
Věra: |
Lekla jsem se... (Zamyslí se.) Řekla jsem paní Schlosserový,
aby jenom zabouchla... |
Jindra: |
(Zděsí se.) Úplně jsem zapomněla, že měla dneska
přijít! (Zapaluje si.) O co jí jde, nevíš? Chtěla něco? |
Věra: |
(Pokrčí rameny.) Vypadá to, že v podstatě nic nechce...
Myško běž si vzít bačkůrky... |
Jindra: |
Tobě je to snad úplně jedno, Věro!
|
Věra: |
Proč myslíš? |
Jindra: |
Neříkej mi, že nic nechtěla. Proč se potom soudila
pět let o dům? |
Věra: |
(Zase pokrčí rameny.) Nevím...
|
Jindra: |
Že jsem na to mohla zapomenout! Mohlo mi být jasné,
že ty se jí na nic nezeptáš. |
Věra: |
Vyprávěla mi, že se tu narodila... (Strom se
zachvěje.) |
Jindra: |
(Ironicky.) Zajímavé. Každý z nás se někde narodil.
To ještě neznamená, že tam odtud budu vyhazovat lidi, který tam bydlí... Po sedmasedmdesáti letech...
|
Věra: |
O vyhazování nic neříkala... Když jí prej bylo dvacet,
odjela s tatínkem do Anglie. Její maminka, bratr a
babička s dědou už za nima nestihli přijet.
Zemřeli v Osvětimi, ve dvaačtyřicátým.... |
Jindra: |
(Jde k oknu, dívá se do chvějícího se stromu.Tiše.)
Co my s tím? |
Věra: |
(Bere za ruku Myšku a odvádí jí do pokoje.) Pojď se
převlíknout, Myško. |
Jindra: |
(Ostře.) Budeš mít peníze na činži?
|
Věra: |
(Zastaví se.) Můžeš mi počkat do příštího týdne?
|
Jindra: |
Už jsem je měla odeslat... Zas nemáš?
|
Věra: |
Budu mít. |
Jindra: |
Nepočítej s mou pomocí... Měsíc co měsíc nemáš po
ruce náležitý obnos. |
Věra: |
Nakonec vždycky zaplatím.
|
Jindra: |
To jsem zvědavá... (Věra se znovu chystá odejít,
zvoní telefon. Jindra típne cigaretu do popelníku vedle telefonu.)
Pochybuji, že to bude pro mně. (Bere za ruku Myšku
a spolu odcházejí.) Pojď ty chudáčku. Venku je krásně
a ty se budeš určitě zase celý odpoledne plácat doma...
Máma s tebou nikam nejde. K ničemu tě nevede...
Nakonec dopadneš jako ona... |
Věra: |
(Pauza. Telefonuje.) Fidesová, prosím?... Dobrý den,
doktore!... Co jste si tak najednou vzpomněl?...
Ne, nevyřídila mi nic... A kdy jste se potkali? Dneska?..
Ještě jsme spolu pořádně nemluvily... Jak se vám vede?
Proč ne? Rádi vás po dlouhý době zase uvidíme...
To můžete kdykoliv, jsem skoro pořád doma...(Zarazí se.)
Počkejte, vy máte ale intuici, zrovna zítra by tady měl
být takový malý večírek! S lidma,
který dobře znáte... Určitě byste neuhodl proč?
Michal Pták se má vrátit... Ne, jenom na návštěvu...
(Přemlouvá ho.) Ale jó, přijďte určitě... Dlouho jsme se neviděli....
Poslední večírek tu byl ještě když babička žila... To
je nejmíň sedum let...
(Zarachotí klíč v zámku a zvenku přichází Sára. Na
zádech má batoh a velkou tašku. Věra je překvapená.) |
Sára: |
Ahoj. |
Věra: |
(Od aparátu.) Ahoj Sáro, kde se tu bereš? (Do
telefonu.) Promiňte, doktore... Tak jsme domluvený! Čekám vás zítra mezi
hosty... Nashledanou. (Zavěsí. K Sáře.) Nečekala jsem tě dneska. Říkala
jsi, že se vrátíš až v neděli? |
Sára: |
(V rozpacích.) Přijela jsem dřív... (Vítají se.)
|
Věra: |
Stalo se něco? |
Sára: |
Ne, nic... Už jsem tam neměla s kým být, tak jsem
přijela... Nějak tě to zaskočilo? Nehodí se to? (Sára se přezouvá.) |
Věra: |
Ale hodí... (Váhavě.) Vlastně je to dobře. Představím
tě svým kamarádům, o kterých jsem ti vyprávěla, mělo by se nás tu zítra pár
sejít... |
Sára: |
Někdo má narozeniny?
|
Věra: |
Ne. Narozeniny už dávno neoslavujeme. Ale jeden náš
kamarád, kterej odejel před deseti lety, se poprvé
vrátí do Prahy... |
Sára: |
Já ti to tady pomůžu připravit... (Vstoupí Jindra.)
|
Jindra: |
Nemáš tu něco k jídlu? To dítě má hlad... (Projde
halou do kuchyně.) |
Sára: |
Dobrý den... |
Jindra: |
Nazdar! (Otevře lednici.)
|
Věra: |
Namažu jí chleba...
|
Jindra: |
Tvaroh nebo mlíko tady nemáš? Jak chceš aby ti
vyrostla? Jí jenom chleby. |
Věra: |
Nejí jenom chleby. Ve školce má obědy...
|
Jindra: |
Já tam nic nemám, jinak bych jí dala něco pořádnýho...
|
Věra: |
Když se jednou za měsíc rozhodneš, že jí dáš něco pořádnýho, tak běž, kup to, a dej jí to! A nechtěj to po
mně. |
Jindra: |
No dovol! Víš co já mám práce! Já se neválím celý
dny... |
Věra: |
Nikdo neříká, že se válíš...
|
Jindra: |
Ještě ti budu nakupovat...
|
Věra: |
Zavři tu lednici...
|
Jindra: |
Ty seš drzej zmetek...
|
Sára: |
Mám tady jogurt. Dejte jí ho, paní Fidesová... (Vyndavá
z batohu jogurt.) Měla jsem ho na cestu...
(Jindra si vezme jogurt a odchází.) |
Věra: |
Kolikrát si myslíš, že v životě uvařila? Všechno
dělala babička... A teď mě neustále peskuje. A poučuje... |
Sára: |
Ona to tak nemyslí...
|
Věra: |
(Pauza.) Viděla jsi se s Miladou?
|
Sára: |
Ne, nevyšlo to... Má toho teď moc... Víš, že čeká
další dítě? |
Věra: |
Nevím! Třetí? (Vrtí hlavou.) To je blázen! Na starý
kolena tři děti takhle za sebou... |
Sára: |
Moc tě pozdravuje ...
|
Věra: |
A co tvoje maminka?
|
Sára: |
Ona právě odjíždí pracovat na půl roku do Ameriky,
tak jsem odjela dřív, aby se měla čas připravit... |
Věra: |
A s tátou jsi se sešla?
|
Sára: |
(V rozpacích.) Jenom jsme si volali...
|
Věra: |
Moc se těšil že tě uvidí, když tady naposled nechával
vzkaz... |
Sára: |
(Rozpačitě.) Nehodilo se to... (Mění téma.)
|
Sára: |
Přivezla jsem Myšce dárek... Ve Francii dostávají
děti dárky i k Velikonocům... |
Věra: |
Už se po tobě ptala...Těší se na tebe...
|
Sára: |
(Hledá v tašce.) Taky jsem si na ní zvykla. Stýskalo
se mi. Mám pro ní hračku. Beránka... (Z tašky vyndá plyšové zvířátko.)
|

|
Věra: |
Beránka? (Prohlíží si hračku.) A jaké byly Velikonoce
v Nancy? |
Sára: |
Nádherné! Víš, že to byly první Velikonoce v mém
životě, které neznamenaly jenom jídlo a volno ze školy? Něco úplně jiného,
než co jsem dosud zažila. Nejzajímavější bylo kázání, které se neodehrávalo
v kostele, ale prostě na ulici. Bylo to něco mezi mší a divadelním
představením... |
Věra: |
Na ulici? |
Sára: |
Skupina asi dvaceti lidí šla za takovým vysokým
mužem, s pichlavýma očima, který ke všem přítomným i ke kolemjdoucím
promlouval hlubokým hlasem. Odpovídal na otázky, kázal... A při tom se
smál. Chodila jsem s nimi městem několik hodin. Nebyla jsem sama, kdo se k
nim připojil. Běželo s náma i plno dětí... |
Věra: |
To nemuselo bejt špatný...
|
Sára: |
Víš například o tom, Věro, že mezi Ježíšovými
apoštoly, nebyli jenom muži, ale i ženy, apoštolky? |
Věra: |
Myslím, že jsem o tom někde četla...
|
Sára: |
Mě to překvapilo! |
Věra: |
Proč? |
Sára: |
Nikdy jsem si až do teďka nevšimla té nesrovnalosti,
že za někým, kdo hlásá rovnost a vzájemnou lásku, kráčejí jenom muži a ženy
nikoliv! |
 |
Věra: |
(Přemýšlí. Překvapeně.) Máš pravdu. To by bylo
divný.. |
Sára: |
Prostě mě nikdy nenapadlo zapochybovat o tom, že je
příběh zapsán jinak, než jak se odehrál... (Strom zašumí, listy i květy se
zachvějí.) Musela jsem zajít domů a když jsem potom vyšla ven, už jsem
nikoho nenašla. Hledala jsem je po celém městě. Nikdo je neviděl, nikdo o
nich neslyšel, jako by se po nich země slehla. |
Věra: |
Zvláštní... (Věra i Sára sedí tiše v křeslech a strom
šumí. Vstoupí Jindra.) |
Jindra: |
Zapomněla jsem ti říct, že tě pozdravuje Doktor.
Potkala jsem ho dneska u knihovny. Chce se tady zastavit. |
Věra: |
Už jsme spolu mluvili. Volal. |
Jindra: |
Blekotal a vnucoval se... Nemám ho ráda. Necítím se
před ním dobře... |
Sára: |
(K Věře.) To je ten Doktor, co jsi mi o něm
vyprávěla? |
Věra: |
To je on. Zítra sem přijde. (Tma.)
|
|

3. OBRAZ

Je květen 1995, slunné ráno. Okno v hale je otevřeno do malého staroměstského dvora, kterému vládne mohutný kvetoucí kaštan. Větve
dosahují téměř až k oknům. Z koruny se ozývá zpěv ptáků - kosa a drozda. Z dálky zaléhá hukot města: tramvaje, sanitky, alarmy... Prosklenými dveřmi zvenku přichází Věra... Spěchá, je neklidná. Nervózně jde rovnou k zrcadlu a zblízka si prohlíží
svůj obličej... Potom si z tašky vyndává hřeben a začíná si kartáčovat dlouhé vlasy. Z kuchyně vyjde instalatér - pan Srnec a postaví se před Věru.
Věra |
(Lekne se.) Úplně jsem na vás zapomněla, pane
Srnec! Už jste s tím hotovej? |
Inst. |
No jó, paninko... (V rozpacích.) Tuhle karmu já vám
nespravim... To je starej typ! |
Věra |
Pane Srnec, neříkejte mi, že to neumíte opravit?
|
Inst. |
(Dotčeně.) Neumim, paninko... |
Věra |
Dneska večer čekám hosty... Víte co to bude, když v
kuchyni nepoteče teplá voda? |
Inst. |
Já bych rád... Mladá pani, dyť se známe leta. Mezi
náma, jinýmu bych takhle hned druhej den po zavolání
nepřišel... |
Věra |
(Přikývne.) Děkuju... |
Inst. |
Co mě se týče, mladá pani, radim: Novou! Novou
karmu.. |
Věra |
(Vydechne.) Jo... |
Inst. |
Hned vám to tam namontuju a hotovo! Žádnej problém...
|
Věra |
Hm... Děkuju. |
Inst. |
Jak řikám, co mě se týče, je to hned.
Stačí říct! |
Věra |
Ještě jednou - |
Inst. |
A s těma penězma si nelamte hlavu...
To počká... Dyť se známe leta... |
Věra |
Děkuju a ... Nashledanou.
(Věra pomalu vystrčí pana Srnce ze dveří.
Znovu se začne česat, pomalu jde k zrcadlu.
Zazvoní domovmí zvonek. Lekne se. Do domácího telefonu. Tiše.) Kdo je?... To
jste vy?
Ano, otvírám...
(Mačká tlačítko, pokládá telefon, chytá se za čelo a
znovu míří k zrcadlu.)
Pane Bože...
(Vrátí k hlavním dveřím, otevře je a pak nehnutě stojí
uprostřed haly. Po chvilce vstoupí Karel a radostně,
důvěrně Věru obejme.) |
Karel |
Nazdar! Jak je? (Vidí, že je Věra nesvá. Uklidňuje ji.) Není to tak
hrozný, to setkání po létech. (Otočí se.) Kde jsi?
Michale?
(Z dálky sem přes dvůr zaléhá houkání sanitky.
Vstoupí Michal. Jakmile se ocitne tváří v tvář
Věře, začne v rozpacích naznačovat, že by si rád típl
skoro celou cigaretu. Věra se mu dívá do tváře a
přitom ustupuje několik kroků zpět.
Michal se od ní odvrátí, pak zajde až ke stolku s telefonem, kde důkladně uhasí a odloží cigaretu. Zvuk
houkající sanitky mezitím odumře. |
Michal |
(Odhodlaně.) Ahoj Věro! (Věra přikývne, ale nemůže
ze sebe vypravit ani slovo. Podává Michalovi ruku s hlavou skloněnou.
Michal ji obejme. Pauza.) |
 |
Karel |
(Ironicky.) Věro, vždyť ty seš starej mazák, - kolik
lidí jsi už vítala z emigrace? |
Věra |
(Zastřeným hlasem.) Michal je pátej... |
Michal |
(Ustoupí o krok, znovu v rozpacích.) Jsem moc rád,
Věro, že můžeme ten večírek udělat tady u tebe. Nevím, jak bych ti
poděkoval. |
Věra |
O nic nejde. Já jsem taky ráda, že se zase po
letech sejdeme...zrovna tady... |
Karel |
(Sarkasticky.) Alespoň si zavzpomínáme! (Pauza.) Na
mládí... (Pauza. K Michalovi.) Kolik se ti podařilo včera večer sehnat
lidí? |
Michal |
Celkem dost. A všichni, kterým jsem se dovolal, slíbili, že přijdou. Ale na někoho už prostě není žádný
spojení. |
Karel |
Neni to tak zlý...
|
Michal |
(Rozhlíží se po hale.) Mám pocit, že jsem tu byl naposledy
včera... |
Věra |
A přitom je to deset let... |
Michal |
Za měsíc to bude deset let, co tady byl ten můj
poslední večírek... Na rozloučenou. A ráno rovnou na nádraží. |
Karel |
Ještě že jsme byli tenkrát tak ožralý... Štípe mě v nose
ještě dneska, když si vzpomenu, jak jsi se na nás
díval z vlaku, když se s tebou rozjížděl... |
Věra |
To bylo hrozný! |
Karel |
(Odlehčeně) Ale večírek to nebyl špatnej, Takovej,
řekl bych, důkladnej. Na doraz. |
Michal |
Tu noc najednou už o nic nešlo. Měl jsem pocit
absolutní ho vytěsnění... |
Věra |
Celou noc stály v ulici dvě policejní auta. A
telefon byl samozřejmě odpojenej. |
Karel |
A kdo vylezl před dům, toho sebrali. |
Michal |
Na to jsem úplně zapomněl... (Přemýšlí.) Kam je
vlastně tehdy odvezli? |
Věra |
Nikam... Zapsali si je a za rohem je zase
vysadili... |
Karel |
Pouštěli hrůzu... |
Věra |
Chtěli ti zpříjemnit odjezd... Abys náhodou nevzpomínal v dobrém... |
Michal |
To se jim povedlo... (Pauza.) |
Karel |
(Zvedá se.) No, já pomalu poběžim, mám toho dneska
ještě hodně... |
Michal |
Karle! Hlavně večer přijď! Bez tebe a bez Věry jsou
tu všichni ostatní na nic! |
Karel |
Spolehni se! (Vzpomene si.) Mám ještě něco zařídit,
třeba někoho sehnat, nebo tak? |
Michal |
Ne, díky. Už jsi toho pro moje hladký přistání na
rodný půdě udělal od včerejška dost. |
Věra |
(Ke Karlovi.) Věděl jsi dlouho, že Michal přijede?
|
 |
Karel |
Ve středu zavolal, že ráno vyráží a včera večer už
byl v Praze... |
Michal |
Musel jsem se rozhodnout a jet! Kdykoliv jsem se na
cestu moc připravoval, nakonec mě opustila odvaha. Kolikrát už jsem byl sbalenej, nachystanej, a pak z
toho sešlo. |
Karel |
Tak večer to oslavíme! A já mažu. Zatím... (Gestem
pokyne na rozloučenou.) |
Michal |
Zatim a díky! (Plácne Karla přátelsky po rameni.)
|
Věra |
Čau. (Karel odejde, bouchnou dveře. Michal jde k
oknu, V blízkosti okna proletí holub a usadí se na římse. Vzápětí přiletí
další a po chvilce slyšíme, jak vrkají hlubokými hlasy.) |
Michal |
(V rozpacích.) Jak se ti daří? |
Věra |
(Přikývne k neurčitému souhlasu.) A tobě? |
Michal |
(Také přikývne.) Vypadáš dobře. Skoro jsi se nezměnila... (Pauza.) Nosíš pořád rozpuštěný vlasy... |
Věra |
Možná vypadám líp, než se cítím... (Pauza.)
Neposadíš se na chvíli? |
Michal |
Spíš bych si zapálil, kdyby ti to nevadilo... |
Věra |
Prosím. (Ukáže na popelník, který leží na stolku.
Michal si zapálí, pak nabízí Věře cigaretu.) |
 |
Michal |
Nezačala jsi kouřit? |
Věra |
Ne. (Pauza. Michal se vrátí k oknu, dívá se na
strom, holubi silně vrkají, listy stromu se chvějí.) |
Michal |
Co vaše babička, žije? |
Věra |
Ne, umřela ještě před listopadem... |
Michal |
Hmm... (Pak zvesela.) Byla to docela statečná účastnice našich večírků! |
Věra |
Nedožila se ani návratu svých dětí. Sešli se až nad
jejím hrobem... |
Michal |
Čas jí taky šlápl na paty... |
Věra |
Čas? Proč jsi tenkrát odjel tak najednou? |
Michal |
Ach, Bože. Věro, neumíš si představit, jaká hrůza
je emigrace! Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu... Těch prvních pět let, to
bylo k nevydržení! Nejhorší roky v mým životě. |
Věra |
(Přikývne.) Všichni to říkaj. |
Michal |
Co? |
Věra |
Že prvních pět let je nejhorších. |
Michal |
(Popuzeně.) Všichni?! Kdo to nezažil, ten nemůže
vědět, o čem je řeč... |
Věra |
Myslel jsi, že utečeš sám před sebou? |
Michal |
Blbost! (Vztekle.) |
Věra |
Promiň (Pauza.) Dáš si kafe? |
Michal |
Ještě jsem dneska nic neměl. Kafe bych si dal.
(Věra odejde do kuchyně.) |
Michal |
(Volá.) Chtěl jsem ti něco vyprávět! |
Věra |
(Z kuchyně.) Já poslouchám! |
Michal |
Pamatuješ si na mýho dědu? |
Věra |
Na toho, co tě neměl rád? |
Michal |
Znala jsi ho, že jo? |
Věra |
Osobně ne, jenom z vyprávění. |
Michal |
Tak o tomhle dědovi se mi začal zdát jeden sen.
Pořád se mi vracel. Nejdřív jsem myslel, že je to jen další emigrantskej děs. Ale po nějakým čase,
mi telefonovala
moje matka, že děda je v blázinci, umírá a pořád vyžaduje, abych ho přišel
navštívit.
Vysvětlovali mu, kde jsem, ale on jim nadával a pořád
dokola vyžadoval, ať mě zavolají.
(Věra přinese dvě kávy.) |
Věra |
A jakej byl ten sen? |
Michal |
No právě! Zdálo se mi, že jsem nemocnej a děda - jako
můj doktor - sedí na posteli a ošetřuje mě. Říká něco
v tom smyslu, že až budu vědět kdo jsem, že se vrátím.
Nejdřív vždycky mluvil chlácholivě, ale postupně začínal být výhružnější,
až skoro křičel. (Pauza.)
Bylo to hrozně intenzivní. Když umřel, úplně jsem ten
okamžik vycítil a ulevilo se mi. |
Věra |
Ulevilo? |
Michal |
Ten sen mě trýznil. Díky němu jsem si jasně uvědomoval, že není kam se vrátit. Nemohl jsem domů!
(Rozčíleně.) To prostě nikdo nepochopí. (Vstane.) |
Věra |
Jestli se ti nechce o tom mluvit, tak - |
Michal |
(Pije kávu.) Víš, s odstupem času jsem si uvědomil,
že se asi vůbec nejednalo o návrat z emigrace domů, ale o něco
podstatnějšího... |
Věra |
Proto sis počkal deset let? |
Michal |
(Rozčíleně.) Blbost... Víš líp, než kdokoliv jinej,
že návrat neexistuje. Ten, kdo se vrací, je někdo
jinej, než ten, kdo odešel - |
Věra |
Tak proč jsi se vrátil až teď? Proč? (Michal si
zapaluje cigaretu.) |
Michal |
Nechme toho. Jsem hrozně rád, že jsem zase tady, že
tě vidim... |
Věra |
Čekala jsem tě před pěti lety. Hned po revoluci. |
 |
Michal |
Ale ty jsi taky mohla přijet, když otevřeli
hranice. |
Věra |
Nezval jsi mě. (Pauza.) Zrovna jsi se oženil... A
já jsem pak zjistila, že čekám dítě. Michal. Já vím... Věra
Kdyby ses občas nebyl ozval Karlovi, ani bych nevěděla, jestli žiješ...
|
Michal |
Nepřeháněj. Posílal jsem svatební oznámení. |
Věra |
Jo, to máš pravdu! To mi udělalo radost. Že sis na
mě za těch deset let aspoň jednou vzpomněl. |
Michal |
(Vztekle.) Tohle nemá cenu! (Pauza.) |
Věra |
Nedořekl jsi mi to o tom svým dědovi... |
Michal |
Děda! Zjevoval se mi potom. Jednou večer, když už
jsem byl v posteli a podruhý normálně přes den, když jsem psal. Vždycky
přišel zdí a přiblížil se až ke mně.
Vůbec nemluvil, ale já jsem přesto cítil, co mi chce
říct. |
Věra |
Co? |
Michal |
Něco v tom smyslu, že se mám vrátit až budu vědět
jsem... Zvláštní, viď? |
Věra |
To je zajímavý... |
Michal |
Věděl jsem, že tě to bude zajímat. |
Věra |
A víš už, kdo jsi? |
Michal |
Chmm! A ty to o sobě víš?
(Oknem sem z dálky zalehne hlas zvonů.) |
Věra |
(Usměje se.) Naše babička se sem vrací už několik
let! |
Michal |
Vaše babička? A víš proč? |
Věra |
Ne. Mám jenom takový nejasný tušení, že něco jakoby
střeží. Párkrát jsem měla úplně nepříjemný pocit, že mě vysloveně hlídá
Sedává tady v křesle. (Hlavou ukáže ke křeslu, kde
sedí Michal.) |
Michal |
Tady? |
Věra |
Někdy i mluví. Když nabízí čaj... |
Michal |
A jak často se zjevuje? |
Věra |
Poslední dobou celkem často...
|

4. OBRAZ

(Zpoza závěsu vystoupí Sára v noční košili, když uvidí Michala, lekne se a zase zmizí)
Michal |
(Zahlédne ji.) Kde se tu vzala? |
 |
Věra |
Kdo? |
Michal |
(Mlčí, mračí se, po chvilce.) Tady snad opravdu asi
straší. Zdálo se mi, že se támhle zjevila krásná dívka! |
Věra |
(Klidně.) To bude Sára. |
Michal |
(Vzpomene si.) Ta tvoje schovanka? |
Věra |
Ty o ní víš? |
Michal |
Karel říkal, že tu máš krásnou schovanku. To je tvoje
příbuzná? |
Věra |
(Usmívá se.) Moje příbuzná? (Uchichtne se.) Ne! |
Michal |
Tak kde se tu vzala? |
Věra |
Občas tu pobývá, není z Prahy. |
Michal |
Vypadá jako anděl. Úplně jsem se jí lekl, když jsem
ji zahlíd. Zjevila se tiše jako duch. |
Věra |
Líbí se ti? |
Michal |
Líbí? To je slabý slovo! V životě jsem něco takhle
étericky krásnýho neviděl. Co tady dělá? |
Věra |
Studuje češtinu |
Michal |
Studuje? (Pauza.) A proč teda neni ve škole? |
Věra |
(Zamyslí se.) Vidíš, to mě nenapadlo. (Volá.) Sáro!
Sáro! |
Michal |
(Zneklidní.) Počkej. Nevolej ji kvůli tomu... |
Věra |
Ale jó. Představím vás! (Vstoupí Sára, přes andělsky bílou košili má bledě modrý župan, žluté vlasy rozpuštěné, vypadá jako ze snu.) |
Sára |
Volala jsi mě, Věro? (K Michalovi.) Dobrý den. |
Věra |
(K Sáře.) Nic mi do toho není, Sáro, ale ty dneska
nemáš školu? |
Sára |
Říkala jsi mi včera, že budeš potřebovat mou pomoc! |
Věra |
Jó, to je pravda! (Praští se do čela.) Ale to by stačilo až odpoledne. |
Sára |
A pak, když už jsem byla jednou omluvena až do konce
týdne, nechtělo se mi vysvětlovat, proč jsem se vrátila dřív... |
Věra |
Já vás představím. To je Michal Pták, kamarád z
mládí. (K Michalovi.) Tohle je Sára Raymond. |
Sára |
(Podává Michalovi ruku.) Dobrý den. Moc mě těší. Vy
jste spisovatel? |
Michal |
(Udiveně, líbá jí ruku.) Vy jste něco četla? |
Sára |
No, zatím ne, ale Věra má od vás v knihovně několik
knih. |
Věra |
Sára je na svůj věk dost sečtělá. |
Sára |
(Omluvně.) Promiňte. (Odchází na záchod.) |
Michal |
(Šeptá, k Věře.) Já mám dojem... Karel říkal, že snad
není Češka, ale ona mluví úplně perfektně! Odkud je, prosím tě?! |
Věra |
(Dívá se na hodinky.) Hele, Michale, zeptej se jí
sám, a já se zatím skočím převlíknout a dám něco do pračky! A pak vyrazíme,
jo? |
Michal |
Kolik jí je? (Věra nevěřícně kroutí hlavou, usmívá se
a než odejde přes kuchyň do koupelny, vykloní se z okna ven, kde se chystá
horký den a odkud se ozývá vrkání holuba. Když Věra zmizí za dveřmi, Michal
vstane, jde k zrcadlu, kde si začne prohrabovat vlasy a prohlížet se, jak
vypadá z profilu, pak se ležérním způsobem vrátí ke křeslu, kde usedá s
nohou přes nohu. Ze záchodu se ozve spláchnutí a posléze přichází Sára.) |
Michal |
Slečno Sáro - |
Sára |
Moment - (Zvedá zápěstí.) Jenom si umyju ruce... (Sára zmizí v kuchyni a vzápětí se vrací.) |
Michal |
Slečno Sáro, mohu se vás zeptat, kolik je vám let? |
Sára |
Bude mi sedmnáct. Na podzim. |
Michal |
A co hledáte v Praze? |
Sára |
Co? Vlastně ještě úplně nevím. Cítím jenom, že je to
asi moje město. Víte, já pocházím odtud... (Dívá se z okna.) |
Michal |
Narodila jste se tu? |
Sára |
Ne. Narodila jsem se v Paříži. - Asi... |
Michal |
Asi? Vy jste ale záhadná! (Michal vstane.) Mladá,
krásná a záhadná. Mám pocit, že se mi jen zdáte! (Významně.) Občas do Paříže
jezdím. Žijete tam? |
Sára |
Ne... |
Michal |
Studujete tady? |
Sára |
Ano. Češtinu |
Michal |
Jenom češtinu? |
Sára |
Jsem zatím na gymnáziu na francouzské ambasádě...
Ráda bych studovala historii, filosofii a literaturu. |
Michal |
Literaturu... (Zasní se.) Sedmnáct let! Kde je našich
sedmnáct? |
Sára |
Znáte tetu Věru dlouho? |
Michal |
Tetu? Aha! (Směje se.) Jo... Asi dlouho. Když mně
bylo sedmnáct, tak už jsem ji dávno... - znal! |
Sára |
Vy jste sem taky chodíval? (Sára se přiblíží k
Michalovi.) |
Michal |
Vás to zajímá? To už je dávno... Tehdy sem chodilo
lidí... |
Sára |
Ano, moc mě to zajímá... (Sára se dívá zblízka
Michalovi do očí.) |
Michal |
Slečno Sáro! (Usmívá se, pak vzdychne.) To je
minulost. Možná, že vám připadá romantické, co jste zaslechla o našem rušném
mládí, živě si umím představit Věru, jak vypravuje, ale já být na vašem místě, s nikým bych neměnil! |
Sára |
Proč? |
Michal |
Jste mladá! |
Sára |
Hm... Mladá... (Zapáleně.) Vy ale máte minulost! |
Michal |
Prosím vás! |
Sára |
Já minulost nemám! |
Michal |
Jakou vy chcete mít minulost! Ve vašem věku? (Směje
se.) Já jsem si v sedmnácti vlastně taky přidával jeden rok... |
Sára |
Ne, nepochopil jste mě. (Otočí se k němu zády.) Já
nevím kdo jsem, nevím odkud přicházím ani kam kráčím. Svého pravého otce
neznám. (Pauza.) A pravou matku jsem poznala ve dvanácti letech, ale brzy
potom začala nový život a tím jsem ji hned zase pozbyla. (Vstoupí Věra,
kterou Sára nevidí. Michal si přiloží prst na ústa, aby dal najevo Věře, že
má zůstat potichu.) ...A moji rodiče, kteří mě od narození vychovávali jako
by byli z jiné látky než já. Když mi před rozvodem řekli pravdu, nebyla jsem
ani moc překvapená? |
Michal |
(V rozpacích.) Měla byste si vážit lidí, kteří vás
vychovali a zbytečně si neromantizovat něco, co za to možná ani nestojí... |
Sára |
Vám se to řekne! (Vzdychne.) Vy máte svou minulost. |
 |
Věra |
(Vchází.) Minulost? Tu má jenom ten, kdo si ji
uvědomuje. |
Sára |
(Lekne se.) Věro, neslyšela jsem tě přijít! |
Věra |
Jenom to, co pochopíš, to máš. |
Michal |
Jsi pořád stejná, Věro. Věčně se obíráš tím co
bylo... |
Sára |
Když jsem poprvé přijela do Prahy, jako bych se
vrátila na místo, které znám. Tmavé, křivolaké a kamenné město s hlubokými
úzkými ulicemi... Zdávaly se mi o něm v dětství sny. Ve Francii podobné
město není. Hned jsem tehdy pochopila, že tady mohu najít to, co hledám.
|
Michal |
(Rezignovaně, trochu ironicky.) Svou minulost. |
Sára |
(Vášnivě.) Naopak budoucnost! |
Michal |
Ahá! |
Sára |
Bez poznané minulosti člověk nechápe, co mu
budoucnost přináší! |
Michal |
(K Věře.) Mně se zdá, že tady vymýšlíš nějaký drama,
který žije jenom ve tvý fantazii. A Sáru do toho zatahuješ. Ostatně jako každýho, kdo se nechá. |
Sára |
Naopak! Byla bych ráda, kdyby Věra vzpomínala víc.
Všechno co vím, mi vypávěla matka. |
Věra |
(K Michalovi.) Já jsem vás nepředstavila. |
Michal |
Ale jo. |
Věra |
Sára je totiž Miladina dcera! |
Michal |
(Překvapen.) Cože? Myslíš Miladu Bártovou? (Udiveně.)
Milada má už takhle velkou...dceru?! (K Věře.) To není možný, to by
musela... (Přemýšlí. Sára se na Michala napjatě zadívá, pak prudce pohlédne
na Věru...) |
(Tma.)
|
     
5.
OBRAZ

Tma. Slyšíme práskání dveří a pohyb v bytě, potom hovor bavící se
společnosti, podbarvený rockovou hudbou. (Nico, píseň "Give me boys".)
Scéna se pomalu rozsvěcuje, dveře do kuchyně jsou pootevřeny, průhledem vidíme, že kuchyň je plná lidí kteří si povídají, popíjejí, hraje hudba.
V levé části haly na sofa sedí Tereza a vedle ní stojí Michal. Zevnitř kuchyně někdo zabouchne dveře a hluk se ztlumí na minimum... Kdykoliv se během následujícího obrazu dveře otevřou, vždycky znovu zesílí.
Tereza |
Nechtělo se mi sem.
|
Michal |
Nemuselas jezdit, byli jsme přece domluvený.
|
Tereza |
Chtěla jsem vidět tvoje přátele a tvou rodinu, to se
snad dá pochopit, ne? Po tolika letech společného života. |
Michal |
Říkal jsem ti, že to pro mě neni jenom nějakej
zájezd. Neni nic jednoduchýho vrátit se tam, odkud
člověk jednou utekl. |
Tereza |
Ty jsi neutekl, ale odjel! Nepoužívej
tuhle komoušskou terminologii.
|
Michal |
Nepoučuj mě. To, co chci říct, umím říct líp, než
většina z vás. |
Tereza |
Z nás? (Udivena.) Koho myslíš tím "z vás"?! (Pauza.)
|
Michal |
Promiň. |
Tereza |
Byla jsem tak šťastná, - ještě před několika dny...
Myslela jsem si, že teď si budeme zase trochu blíž... Ale první, co mě
kupodivu napadlo, bylo, abychom nejezdili do Prahy. Nevím proč. |
Michal |
Nesmysl.
|
Tereza |
Já vím, vypadá to jako nesmysl, ale ty jsi tady, teď,
někdo úplně jiný. Nevím, jestli je to tím, že jsem těhotná, nebo tím, že
jsme tady... Nebo jsem prostě jenom přecitlivělá... (Pláče.) |
Michal |
Popovídáme si o tom doma.
|
Tereza |
Tak už pojďme. Co tady? Všichni jenom skuhrají, že
nemají peníze... |
Michal |
Jestli chceš jet domů, tak si vezmi taxíka, zavolám
ti ho. |
Tereza |
Ne, pojeď se mnou.
|
Michal |
Proč? |
Tereza |
Chci být s tebou!
|
Michal |
Ne já, ale ty jsi se změnila. Tohle přece mezi námi
nikdy nebylo, abys mě tahala domů odněkud, odkud se mi ještě nechce! |
Tereza |
Je mi divně.
|
Michal |
Jeď v klidu k nám, dej si s mojí matkou čaj a jdi
spát. Copak jsi malá holka? (Tereza tiše pláče. Netrpělivě.) To je vážně jinej stav tohle! (Pauza.)
Nejdu a hotovo! Léta se na to chystám.
Jsem rád, že se tu sešlo tolik lidí,a ty mě
taháš domů! |
Tereza |
Já se tady někde na chvíli natáhnu a počkám na
tebe... |
Michal |
Jak chceš. (Michal odchází do kuchyně. Tereza si lehá
na sofa. Zvoní telefon. Nikdo nepřichází. Po několikerém vyzvánění Tereza
zvedne aparát.) |
Tereza |
Haló? (Pauza.) Ne, já nejsem Věra, ale můžu vám ji zavolat. (Pauza.)
Ne, to není možné v tomhle bytě jsem poprvé v životě.
(Pauza.)
Moment.
(Tereza jde do kuchyně, odkud se ozývá zábava několika lidí a vzápětí se vrací i s Věrou.)
|
Věra |
(Telefonuje.) Prosím? (Pauza.) Dobrý večer, doktore.
Ano, Michal tady je. (Pauza.) Vstoupí Michal, jde k Tereze, ta ho mlčky
chytne za ruku. Michal k ní přisedne. (Pauza.) Tak se zastavte. Zatím nashle.
(Položí telefon. Zamyšleně.)
Ten je ale nervózní...
(K Michalovi.)
Zdá se mi, že chce mluvit právě s tebou; včera se dozvěděl,
a teď se ujišťoval jestli tady opravdu jsi. |
Michal |
A kdo? |
Věra |
Doktor! Pamatuješ se na něj přece?...
|
Michal |
No jistě! Ten podivín, co sem docházel za tvojí babičkou.
|
Věra |
Podivín... (Přemýšlí, pak k Tereze.) Kdybys chtěla,
můžeš si klidně lehnout dozadu do pokoje, tam bude větší klid... |
Tereza |
Ne, děkuji. Zůstanu tady...
|
Michal |
To je dobrej nápad, můžeš si trochu zdřímnout a když
se ti udělá líp, tak sem zase přijdeš...
(Z kuchyně a přijde Karel.) |
Karel |
Co vy tady v přítmí?
|
Věra |
Tereze není dobře... (Karel zajde na WC.)
|
 |
Věra |
Mám ti uvařit čaj? Nebo něco jinýho?
|
Tereza |
Ne, děkuji. |
Věra |
No jak chceš. Udělám trochu čaje... (Věra odchází do
kuchyně.) |
Michal |
Měla bys jet domů. (Tereza se od něj odvrátí, Michal
se chystá vrátit do kuchyně.) |
Tereza |
Michale! |
Michal |
No? |
Tereza |
Buď tady se mnou chvíli... (Ozve se spláchnutí, z WC
vyjde Karel. Zapálí si.) |
Karel |
Tady v tom bytě se to vůbec nezměnilo. A přitom
všechno už je jinak, i my jsme všichni úplně jiný... |
Michal |
Ty si seš celkem podobnej, akorát ty vlasy ti trochu
prořídly...
(Smějí se.) |
Karel |
Ale houby! To už nejsem já. (Smutně.) Za chvíli půjdu domů, protože jsem Heleně slíbil, že zejtra ráno
pojedeme na zahradu. |
Michal |
Ty vole, na zahradu? (Pauza.) Co tam budeš dělat?
|
Karel |
Sekat trávník! (Směje se.) To teď dělám každej druhej víkend a dokonce mám pocit, že si u toho odpočinu!
|
Michal |
Nekecej! (Oba se smějí, Michal si zapaluje.) (Z
kuchyně přichází Věra, nese tác s čajem a pokládá jej na stolek.) |
Karel |
Čaj! Toho se tu něco vypilo!
|
Věra |
Chceš taky? (Karel se prochází po hale a prohlíží si
obrazy.) |
Karel |
No, možná bych si kapku dal! Kde je - ... (Rozhlíží
se.) - Jo, tady je ten stůl, co jsme u něj sedávali ještě s tvojí babičkou a
s tim... - doktorem... |
Věra |
Vogelem! Právě před chvilkou volal!
|
Karel |
Co teď dělá? Jak se mu daří?
|
Věra |
Ani nevím, nic moc. Vystěhovali ho někam na okraj
Prahy, - kvůli restitucím... Občas se tu zastaví. |
Karel |
Byl to vždycky zvláštní člověk...
|
Michal |
Párkrát jsem si na něj vzpomněl. Patřil k atmosféře tohodle bytu... Jak jste k němu vlastně přišli?
|
Karel |
On byl nějakej vzdálenej příbuznej, ne?
|
Věra |
Doktor byl otcův spolužák a kamarád. Miloval tetu
Naďu, otcovu starší sestru - |
Michal |
Myslíš tu, co žije v Paříži?
|
Věra |
Jo, co emigrovala v devětašedesátým... (Zamyslí se.)
Vlastně ani nevím, jestli kdy miloval ještě nějakou jinou ženu. Rozhodně se
nikdy neoženil... |
Michal |
Romantik!
|
Karel |
(Záhadně.) Nejsem si tak jist, koho miloval víc.
Jestli tvoji tetu, nebo tvýho otce... Moc bych za to
nedal, (Váhá.) ...že přinejmenším oba... - stejně. |
 |
Věra |
(Nevzrušeně.) No, a co! Lepší milovat dva, než nikoho...
|
Michal |
Vidíš! A já si tehdy myslel, že jede po tvojí babičce, že je prostě na starší dámy...
(Tereza vrtí hlavou.) |
Věra |
Když dědeček umřel a babička zůstala sama, trávil
tady u nás dlouhý hodiny... Pomalu každý odpoledne a celý večery. (K
Michalovi.) To si přece ještě pamatuješ... Chodil v dědově fialovým županu,
četl jeho knihy, studoval jeho mapy, používal jeho lupu... Když jsme mu po
babiččině smrti nabídli, aby si něco vybral na památku, vzal si dědovy starý
šachy, který s ním jako malej kluk hrával. A teď je prej hraje doma sám se
sebou. |
Karel |
Byl to podivín.
|
Tereza |
On nikoho neměl?
|
Věra |
Nikoho. Kromě nás...
|
Karel |
Rodiče mu umřeli už nějak v dětství, že jo?
|
Věra |
Nikdy o tom nemluvil... Pokud vím, jako dítě byl v
koncentráku... |
Karel |
Už si na ten příběh vzpomínám... Je Žid...
|
Věra |
(Přikývne.) Myslím, že mu bylo sotva deset let, když
skončila válka. Sám o tom nikdy nemluvil. Vyprávěla to paní Mrvová, která ho vychovala. Před válkou chodila uklízet k jeho rodičům a když ho po válce přivezl
Červený kříž do Kolína a ukázalo se, že nikdo z jeho přízně nepřežil, paní
Mrvová se ho ujala. (Pauza.)
Ale doktor, pokud to šlo, trávil dětství
u naší babičky a u dědy. Bydleli totiž ve stejným domě, - v Kolíně, na náměstí. A babička s dědou ho
měli opravdu rádi. Děda ho naučil hrát
docela slušně na housle, |
 |
Karel |
Rád na něj vzpomínám...
|
Michal |
Byl to zvláštní člověk.
|
Věra |
Moc hodnej...
|
Karel |
(Ležérně.) Až na jednu maličkost. Byl na seznamech...
(Pauza.) |
Michal |
(Konsternovaně.) Nekecej? (Podívá se na Věru.)
|
Věra |
(Přikývne.) Byl.
|
Michal |
On byl na seznamech STB?
|
Karel |
(Nemile překvapen Michalovou reakcí, snaží se odlehčit situaci. Vesele.) To bys koukal, kolik tam bylo
známých! |
Tereza |
Na jakých seznamech?
|
Věra |
Jenom z naší rodiny a z blízkých tam bylo šest
lidí... |
Michal |
(Přemýšlí.) A doktor taky?
|
Karel |
Když jsem četl, ty vole, jména některých lidí, se kterejma jsme byli v kontaktu skoro denně, dostal jsem
úplně strach, že tam snad budu taky... |
Tereza |
Mluvíte o seznamech agentů Státní tajné bezpečnosti?
|
Michal |
Kdo tam ještě byl?
|
Karel |
K tobě se nic nedoneslo?
|
Michal |
(Pořád vyveden z míry.) Tušil jsem to. Tušil jsem, že
je lepší plno věcí nevědět... |
Věra |
I o sobě?
|
Michal |
Chceš snad říct, že jsem byl na seznamech?
|
Karel |
(Zvesela.) Ty ne! Já taky ne! A na ostatní se vyser!
|
Michal |
A Věra? |
Věra |
Blázníš?
|
Michal |
Udělalo se mi úplně špatně...
|
Tereza |
(Ke Karlovi a Věře.) Nechápu, jak si z toho můžete
dělat legraci. Vždyť je to zrůdný... - Stýkat se s lidma, kteří... |
Věra |
Ale my víme, jak to bylo... Kdo -
|
Michal |
(Vpadne jí do řeči.) Co tím myslíš, že víme?
|
Tereza |
Já to nechápu...
|
Michal |
(K Tereze, hrubě.) Když to nechápeš, tak mlč!
|
Tereza |
Michale! Co je ti? (Začne plakat.)
|
Karel |
Nebudeme si přece kazit náladu! Michale...
(Vzdychne.) Jsem tak rád, že tě zase vidím... Je mi jako před deseti,
patnácti lety, když jsme žili ze dne na den a s důvěrou jsme se vrhali do
všech situací, do všech možných nápadů. |
Michal |
(K Věře.) Mluvil o tom doktor někdy?
|
Věra |
Nikdy. |
Michal |
Říkalas, že dneska přijde?
|
Věra |
Jo, včera z ničeho nic zavolal.
|
Karel |
Já ho rád uvidím.
|
Michal |
(Nečekaně agresivně.) Proč přijde? Já ho nezval. A
tohle je můj večírek, může přijít jindy... |
Věra |
(Udiveně.) Zdá se mi, že chtěl dnes přijít právě
proto, aby byl na tvým večírku, Michale! |
Michal |
Proč se mám pořád přizpůsobovat? Proč mám pořád dělat
něco, co nechci? |
Tereza |
Taková drzost, chodit na večírek, kam tě nepozvali!
|
Karel |
Ty ho neznáš, Terezo, ale je to zajímavej člověk.
Zvláštní, vzdělanej... Pro mě svýho času hodně znamenal. (Pauza.) A pro Michala taky.
Že jo? |
Tereza |
Já vám asi nerozumím... Jednou je to fízl, tak proč se
s ním dál bavit? |
Karel |
(Opatrně.) Víš, nikdy jsi nebyla vystavena pokušení,
proto tak jednoduše soudíš... |
Michal |
O čem mluvíš?
|
Karel |
Ale, nechme toho...
|
Michal |
Karle, to mě zajímá, pochop to! Když jsme spolu občas
telefonovali, vždycky jsem se tě ptal! Nikdy jsi mi nic neřekl. |
Karel |
Vždycky jsem ti řekl pravdu...
|
Michal |
Když jsem se tě ptal, jestli se s váma něco děje,
vždycky jsi mi odpověděl, že nic zvláštního. |
Karel |
V týhle době a v těchto zeměpisných šířkách to taky
nic zvláštního nebylo.
(Michal si konsternovaně sedne na sofa k Tereze.
Vstoupí Helena a zůstane stát s pohledem
upřeným na skupinku okolo sofá.) |
Helena |
Karle? (Všichni přítomní se podívají na Helenu, ta se usměje, pak se laskavě podívá na Karla a poklepe si na
zápěstí.) |
Karel |
(Usměje se na ni, pak k ostatním.) No, my se asi
pomalu rozloučíme... |
Michal |
To myslíš vážně?! Dyť jsme se ještě ani pořádně
nepřivítali! |
Karel |
Říkal jsem od začátku, že se nemůžu zdržet.
|
Helena |
(Podívá se na Terezu.) Však vy už taky asi brzy půjdete, ne?
|
Michal |
(Chce Karla zdržet.) Věro, myslíš, že by se odněkud
dalo přinýst točený pivo? |
Věra |
(Dívá se na hodinky.) Tady je teď hnusně draho.
|
Helena |
(Ke Karlovi.) Skočím se zeptat, jestli by si někdo
nevzal s náma napůl taxíka. (Odchází do kuchyně.) |
Michal |
Do kýblu, jako za starých časů. Já to platim!
|
Helena |
(Vrátí se z kuchyně.) Tam snad nemá nikdo ani na
taxíka, všichni chtějí jet za hodinu metrem! |
Michal |
Za hodinu? To je jak večírek na rozloučenou před
odchodem do rakve. |
Helena |
Kde mám sako? (Obléká se, pak si stoupne ke dveřím.)
|
Karel |
(Jde až k ní.) Heleno, mně se odtud vůbec nechce.
Přijedu posledním metrem. |
Helena |
(Potichu.) To snad ne!
|
Karel |
(Prosebně.) Já některý lidi, co jsou tady, neviděl
několik let... Hele, jeď sama... |
Helena |
Domluvili jsme se!
|
Karel |
Ráno vstanu, jak jsem slíbil...
|
Helena |
To mě necháš jet samotnou?
|
Karel |
Tak nechoď! Zůstaň.
|
Helena |
Nazdar! (Odchází a bouchne dveřmi. Karel pokrčí
rameny jako by se omlouval.) |
Michal |
Kamaráde!!
|
Karel |
Co se dá dělat?
|
Věra |
Helena má vždycky jasnou představu a nesnáší, když jí
někdo mění program. |
Karel |
To teda nesnáší... (Klidně.) Ale jinak je hodná. Vem to čert... - Někdo tu říkal něco o pivu?
(Otevřou se dveře do kuchyně a vyjde z nich lehce
opilá Lucie.) |
Lucie |
Michale, kde seš? Všichni se po tobě ptají. Večírek je
na tvoji počest, a ty se někde flákáš! |
Michal |
Dyť jsem tady- (Z kuchyně vyjde Petr.)
|
Petr |
Pánové, kde je něco k pití?
|
Věra |
Cože, už tam nic není?
|
Lucie |
Ale jó, je tam toho dost, skoro nikdo nepije...
|
Petr |
Pivo došlo.
|
Michal |
Jdem pro točený... (Ke Karlovi.) Kolik bude stát
kýbl? (Petr odejde na záchod.) |
Karel |
Jó! (Počítá.) Počítej klidně i pět stovek...
|
Michal |
(Směje se.) A hele!
|
Tereza |
Stihne se to vypít? Za chvíli přece jede poslední
metro. |
Michal |
Jak komu! Dokud tu bude co pít, nikam nejdu! (Věra
odejde a vzápětí se vrací s plastovým kýblem. Michal počítá bankovky.)
|
Lucie |
Seš v balíku, navrátilče?
|
Michal |
To víš, jednou za deset let se rozšoupnout můžu.
(Michal podává Karlovi štos bankovek.) |
Tereza |
Mě to nebaví!
|
Michal |
Ale mě to baví! A taky je to můj večírek, protože já
jsem se vrátil. A ne ty. (Ke Karlovi.) - Jdeme? |
Lucie |
No Michale... (Blábolí.) Ty chceš odejít?
|
Karel |
Dojdu tam sám... (Michal se otočí a poslušně zmizí s
Lucií v kuchyňském hluku.) |
Tereza |
Tsss! (Uloží se zády ke všem. Z WC vychází Petr, zapíná si
poklopec, vrávorá.) |
Věra |
Karle, vezmi si moje klíče...
|
Karel |
Jo. (Karel si bere od Věry klíče kýbl a odchází, Věra
zmizí v pokojích.) |
Petr |
(Vrávorá k Tereze.) Pššš... Tiše. Tady je někomu
šoufl... (Naklání se nad Terezu.) Madam to přepískla
s chlastem? (Tereza zvedá hlavu a znechuceně se dívá
na ožralého Petra.) Tebe neznám! Nejseš ty ta, ta,
ta... |
Tereza |
Vodprejskni! (Zase si lehá.) Co si to dovoluje?
|
Petr |
(Sedá si k ní.) No né, vážně! Neni ti tu smutno?
|
Tereza |
Dej mi pokoj. (Petr se nad ní naklání, škytá.) Co si
o sobě myslíš! (Tereza se posadí.) No to je vrchol, tohle. To se mi snad jen
zdá! (Od pokojů přichází Sára, uvidí Terezu a jde k ní s úsměvem.) |
Sára |
Vy jste tady?
|
Tereza |
Bohužel... (Zvedá se z postele.)
|
Sára |
Vám není dobře?
|
Tereza |
Z čeho by mi mělo být dobře? Tenhle - (K Petrovi,
který se zatím polosedě svalil na gauč.) - násoska se tady po mně
povaluje... (Smrká a popotahuje.) Nejraději bych jela domů... |
Sára |
A vy nemůžete?
|
Tereza |
Ale jo. Jenže je to trochu z ruky, 500 kilometrů!
není mi dobře, jsem unavená - |
Sára |
Jestli se necítíte na cestu domů, můžete spát v mém
pokoji. Je tam volno. Rozestelu vám a otevřu okno. Nikdo tam nepřijde.
|
Tereza |
Ach jo. Dyť je to jedno. Tady v cizím bytě, nebo v
cizím bytě u tchýně, která pořád jenom mluví... (K Sáře.) A vy tady bydlíte?
|
Sára |
Už nás představovali. Já jsem Sára.
|
Tereza |
Aha, už si vzpomínám...
|
Sára |
Bydlím tady u Věry.
|
Tereza |
A kde jste se schovávala celý večer?
|
Sára |
Byla jsem u malý Michalky, ona nemohla dlouho usnout.
Tak jsem ji uspávala, až jsem z toho sama usnula. Znáte to... |
Tereza |
Neznám. |
Sára |
Teď je u ní Věra. (Odcházejí spolu. Vzápětí z kuchyně
vychází Tomáš a Michal. Na okamžik zazní hlasitě hudba.) |
Tomáš |
Fakt to stojí za prd. Jsem si nemyslel,
že to bude takováhle bída...
(Oba zacházejí na záchody.) |
Petr |
(Kvílí v opilosti.) Dyť je to furt dokola. (Vzdychá.)
Pořád to samý...
(Vstoupí Věra.) |
Věra |
(K Petrovi.) Co tady děláš?
|
Petr |
Takhle to dál nejde!
|
Věra |
A jéje...
(Cestou do kuchyně.)
Kde je, sakra, ten doktor? Řekl, že tady bude hned...
(Věra odejde do kuchyně, odkud zazní a hudba,
kterou postupně přehluší jedno a druhé spláchnutí a
z WC vycházejí Michal a Tomáš.) |
Tomáš |
Marcela, byla fajn holka, uznej. (Upravuje si pásek u
kalhot.) |
Michal |
Marcela? (Pokyvuje hlavou. Usmívá se.) To byla! Ta
měla snad největší výdrž ze všech holek! |
Tomáš |
A furt je
fajn. (Pauza.) Ale... (Škytá.) Jenom když děti spěj... Jak jsou vzhůru, je -
(Škytá.) - strašná. Děti musej všechno mít, vyvařuje jim, a mně -
- (Škytá.) - nažrat nedá... (Objeví se Sára.
Michal se na ní se zalíbením zahledí.) |
Tomáš |
A co ty smradi stojej peněz, to si neumíš představit!
Školný, obědy, školy v přírodě, výlety a různý
kroužky, kam je musim vozit... |
Michal |
(Neposlouchá ho.) No jo, no... (Tomáš škytne. Pauza.)
To víš... |
Tomáš |
Já bych se ti na to s chutí nejradši vysral. (Pauza.)
Ale copak můžeš? (Škytne.) Makám od rána do večera
jako šroub. Jako šroub! (Škytne.)
(Michal plácne Tomáše po zádech a odvrátí se od něj
tak, aby lépe viděl na Sáru. Zapálí si posadí se
do křesla.)
Ty ses nedal! Zůstal jsi u svýho. Píšeš. Nezkurvil
ses. (Natahuje.) Ty jsi z nás byl nejlepší. Včas
jsi utekl... |
Michal |
Nežvaň. (Otráveně.) To jsou kecy.
|
Tomáš |
No né, já vim o čem mluvim. Zdrhli jsme s Marcelou
v devětavosumdesátym. Přes Jugoslávii do Vídně. |
Michal |
Nekecej! Ty jsi utekl?!
|
Tomáš |
Uznej. Utíkat v devětavosumdesátym... To mohli jenom
vopravdový kreténi! |
Michal |
To jsem netušil, žes to taky zkoušel. (Je překvapen.)
A kdy jste se vrátili? |
Tomáš |
Hned ten první tejden. Stáli jsme na hranicích frontu
ještě s dalšíma Čechama, co táhli domů. |
Michal |
To muselo bejt dobrý! Stát frontu domů! To jsem o
něco přišel. (Směje se.) |
Tomáš |
Nebylo to špatný. (Přemýšlí.)
|
Michal |
(K Tomášovi.) Vyprávěj... (K Sáře, která se ne něj
usmívá.) Sáro, nechcete si taky poslechnout něco ze života? |
Tomáš |
(K Sáře.) Jestli bude rozumět, umím než česky.
|
Michal |
Ty ses nenaučil německy?
|
Sára |
Já rozumím dobře, učím se česky už několik let.
|
Tomáš |
Slyšel jsem, že jste Francouzka?
|
Sára |
Jsem i nejsem, ale česky rozumím.
|
Michal |
(K Tomášovi.) Jaký to bylo ve frontě? (Směje se.)
|
Tomáš |
No né, ty vole, říkám ti, že dobrý. Když jsme viděli,
že v televizi začali přenášet ty mítinky na Letný, řekli jsme si s Marcelou
"Jedem". Pustili nás přes čáru už v sobotu večer. A pár aut před náma v tý
frontě byl ten herec, - ten Landovský... Toho pustit
nechtěli... |
Michal |
Nekecej.
|
Tomáš |
Zkysl tam tři dny!
|
Michal |
Na hranicích?
|
Tomáš |
Jo. (Pauza, povzdechne si.) Ten návrat byl báječnej.
(Pauza.) Možná jsem v životě nic lepšího nezažil!
(Michal se dívá na Sáru.)
Snad jen kvůli tomu návratu stála ta emigrace za to.
(Pauza.) Jinak to byl celkem blbej nápad, i když
podotýkám, že ne můj... |
Michal |
(Rezignovaně.) Proč si tam šel?
|
Tomáš |
Marcela do mě hučela, prej kvůli synovi, tehdy jsme
měli teprv jednoho... Aby prej moh studovat! (Hystericky se směje.)
|
|

6. OBRAZ

V zámku zarachotí klíč, potom hlavními dveřmi vstoupí Karel a po něm Doktor Vogel, který nese velkou tašku...
Michal |
Á pivo! (Uvidí doktora.) Dobrý den, doktore!
|
Karel |
(K Doktorovi.) Pojďte dál.
|
Doktor |
(Vzrušeně, radostně.) Dobrý večer vespolek! (Uvidí
Michala, chce se k němu rozběhnout, ale velké zavazadlo mu překáží, zarazí se, postaví tašku na zem a
jde k Michalovi.)
Michale! (Podává mu ruku.) Myslím, že jsme si tykali... |
Michal |
Ano, snad jo. |
Doktor |
Vítám tě zase doma. Jak se ti daří?
|
Michal |
(Zarazí se.) Už jsem si tam zvykl.
|
Doktor |
(Rozhlíží se.) To vás rád vidím zase pohromadě. Kde
je Věra? |
Karel |
(Volá.) Věro! |
Doktor |
(Uvidí Sáru.) Slečna Sára, předpokládám... (Líbá jí
ruku.) Srdečně vás zdravím... |
Sára |
(V rozpacích.) Dobrý večer.
|
Doktor |
Leoš Vogel. (Uklání se.) Je mi ctí...
|
Sára |
Moc mě těší, slyšela jsem o vás od Věry...
|
Karel |
(K Michalovi.) Potkali jsme se s doktorem před domem.
Zašli jsme pro to pivo spolu. (Potichu.) Mně připadá nějak nervózní. |
Tomáš |
(K Doktorovi.) Dobrý den. Vy si mě asi
nepamatujete... |
Doktor |
Jak by ne! Tomáš! Nevěřící Tomáš. (Podává Tomášovi
ruku.) Jak se daří? |
Tomáš |
Děkuju za optání. Nic moc...
|
Doktor |
(Pokyvuje hlavou, pak ke Karlovi.) A kdo to tamhle
leží? (Všichni se podívají směrem k sofa.) |
Michal |
(Jde blíž, udiveně.) Ale dyť to je Petr! (Pro sebe.)
Kam zmizela Tereza? |
Sára |
(K Michalovi.) Vaší ženě nebylo dobře a tak si šla
lehnout do mého pokoje... |
Doktor |
(Poznává Petra, potěšeně.) Ano Petr. (Petr zvedne
hlavu a znechuceně, ožrale se rozhlíží po přítomných...) Vidím, že se držíš
svých zásad! Takoví to
daleko dotáhnou... |
Tomáš |
Tak leda do krematoria...
|
Doktor |
I to něco znamená! Každý to nedokáže!
|
Karel |
Teď vám asi dost dobře nerozumím, doktore.
|
Doktor |
Chci říci, že si každý nedokáže s takovou jistotou
zvolit svoji cestu a neuhnout z ní... |
Tomáš |
No, myslím, že tenhle druh kariéry by mi nedělal až
takový problémy.... |
Michal |
(Pro sebe.) To nejsi sám...
|
Doktor |
Pak je otázka, proč se trápíte jiným způsobem života,
mladý muži. (Vstoupí Věra.) |
Věra |
Snad už nepřišel doktor! (Jde k němu, podá mu ruku,
srdečně.) Jsem ráda, že vás vidím! (Doktor jí políbí ruku.) |
Tomáš |
Kde je to pivo? |
Karel |
Jasně, napijeme se...
|
Věra |
Pojďme do kuchyně... Doktore... (Věra pokyne
doktorovi, Tomáš otevře dveře do kuchyně a nám se naskytne průhledem dveří
pohled na několik bavících se účastníků večírku. Doktor, když uvidí
společnost v kuchyni, otočí se jako na obrtlíku a několika skoky je zpět u
své tašky za dveřmi.) |
Doktor |
(Rozpačitě.) Raději bych... (Koktá.) Ani...se mi
nechce...nechce mezi tolik lidí... |
 |
Věra |
(Spatří na zemi velkou tašku.) Vy někam odjíždíte?
|
Doktor |
(Rychle.) Ne, ne! Vůbec ne... Jenom jsem chtěl...
(Nakoukne do tašky.) |
Věra |
Někam spěcháte? |
Doktor |
Ne, opravdu, nemám kam... Jenom... (Zapne zip u tašky
a odsune ji dál do haly, aby nebyla hned u dveří.) Aby to tady
nepřekáželo... (Pauza, přemáhá něco.) Tak dobře, ale jenom na chvilku...
|
Věra |
Co je vám, doktore, jste nějak nesvůj? (Oba zajdou do
kuchyně, v hale zůstane jenom Sára.) |
Petr |
(Ze sofa.) Já bych se taky napil...
|
Sára |
(Ochotně.) Donesu vám skleničku s pivem. (Odchází do
kuchyně.) |
Petr |
Jsi anděl, kotě... (Usíná.) (Dveře do kuchyně se
zevnitř přivřou, ale vzápětí se jimi protáhne Sára se sklenkou piva.) |
Sára |
(K Petrovi.) Tady je to pivo... (Petr se ani
nepohne, a zatímco Sára nad ním bezradně stojí, z kuchyně vyběhne Doktor a podívá se na tašku u zdi, potom se
rozhlídne a když uvidí Sáru, upadne do rozpaků.) |
Doktor |
(Ukazuje hlavou ke kuchyni.) Trochu moc lidí...
Nejsem na to už zvyklý... (Opět se vrátí do kuchyně.) |
Sára |
(K Petrovi.) Přinesla jsem vám to pivo!
|
Petr |
To je báječný... (Spí dál.) (Mezi koupelnou a
jídelnou se zjeví objímající se pár, ukáže se, že se jedná o Michala, který
ustupuje pozpátku z koupelny a kolem krku ho drží Lucie.) |
Michal |
(Směje se.) Co blbneš?
|
Lucie |
Hrozně jsi mi chyběl...
|
Michal |
Neblázni... (Vytrhne se jí z náruče, se smíchem.) Já
jsem ženatej, jestli sis toho nevšimla... |
Lucie |
(Opile, kňourá.) Už jsem pro tebe stará, viď?
|
Michal |
Ale né, to je blbost...
|
Lucie |
(Zahlédne Sáru.) Tamhle někdo stojí!
|
Michal |
(Aniž by se otočil.) V hale? (Lucie přikývne, Michal
ji se smíchem obejme a před sebou ji vsune do pokoje Jindry, oba se smějí,
dveře za nimi zapadnou...) |
Petr |
Jsi tady, kotě? (Sára stojí nehnutě a dívá se za zmizelým párem.
Z kuchyně přichází doktor.) |
Doktor |
Nebyl tady teď Michal? (Podívá se na svou tašku.
Vstoupí Věra.) |
Věra |
Sáro, kde jsi? Proč nejdeš mezi lidi... Něco si tam
vezmi k jídlu a nalej si... |
Sára |
Né, já nemám chuť...
|
Věra |
(Vidí u Sáry pivo.) Ty piješ pivo?
|
Sára |
Ne, ale asi brzy začnu.
|
Věra |
Sáro, tolikrát jsi se mě ptala, kdo všechno k nám
chodíval... Teď jsou tu až na pár výjimek skoro všichni, tak běž a seznam se
s nima, všem se moc
líbíš... |
Sára |
Jestli myslíš, že bych měla?
|
Věra |
(Překvapena.) Nemusíš, nikdo tě nenutí... Jestli
nechceš, můžeš...můžeš jít třeba spát. |
Sára |
(Přikývne.) Ale já jsem do svojí postele uložila tu
Michalovu manželku... |
Věra |
Není problém si lehnout někam jinam, třeba do matčina
pokoje, ta dneska nepřijde... |
Sára |
(Rychle.) Tak já tam na chvilku půjdu. (Váhavě položí
Petrovo pivo na stůl a odejde.) |
 |
Doktor |
Nevíš, kde je Michal, Věro? |
Věra |
Nevím. On se neztratí.... (Pauza.) Viděl jste náš
strom? Taky právě kvete... (Věra otevírá okno. Nad temnými siluetami střech
se vznáší oranžová zář městského nebe a bezprostředně
proti oknu svítí bílé květy kaštanu, jako velké svíce.) |
Doktor |
Vždycky, když kvetly kaštany, slavila narozeniny
Naďa, tvoje teta... |
Věra |
Minulý týden jsem jí posílala přání, bylo jí
jednašedesát... |
Doktor |
Ne! Už... Ach Bože... Připadá mi jako včera ten
den, kdy bylo Nadě osmnáct. Měla před maturitou... Chápal jsem, že
pro Naďu neznamenám vůbec nic, bylo mi tehdy teprve
patnáct... A večer jí uspořádala babička velkou
oslavu... Co tam přišlo
Nadiných spolužáků, kluci s kyticema šeříků... A mně
Naďa nevěnovala za celý večer ani jediný pohled,
jediné slůvko... (Vzdychne.)
Co dělá Kazimír? Vídáte se občas?
|
Věra |
V posledním čase skoro vůbec. Od tý doby, co se tady
před domem nenajde místo k zaparkování, už sem otec
skoro nezajde... Za poslední rok tu byl snad jen
jednou... |
Doktor |
Změnil se. Než odjel byl to veselý člověk. Každý ho
měl rád. Když někam přišel, jakoby vnesl světlo... |
Věra |
Zestárl... |
Doktor |
V tom to není. (Pauza.) Zlomil se.
|
Věra |
(Zpozorní.) To nebyl jediný...
|
Doktor |
Nevím... nevím na co narážíš. Ne, opravdu nevím.
(Chvatně.) Kazimír byl vždycky středem pozornosti, lidé ho milovali, měl
obrovskou zodpovědnost, narozdíl... narozdíl například ode mne, já, já jsem
stál vždycky na okraji svých možností, paběrkoval jsem. To není možné
srovnávat... |
Věra |
Nerozčilujte se, Doktore...
|
Doktor |
Neměl jsem sem dneska chodit! (Pauza.)
|
Věra |
Víte, že náš dům vrátili majitelům?
|
Doktor |
Ne! A kdy? |
Věra |
Teď. Nedávno... Včera se tady byla majitelka podívat.
|
Doktor |
Po pěti letech? To je divné, ne? Je to opravdu
majitelka? Pokud vím, dům za války koupili takzvaní arizátoři. Nemohl by to
být někdo z nich? Nebo z jejich potomků? |
Věra |
Myslíte, že by to bylo možné?
|
Doktor |
Věro! Já jsem právník! A není náhodou, že jsem si
zažádal o předčasný důchod... |
Věra |
Tahle paní rozhodně jako arizátorka nevypadala...
Z její návštěvy mám zvláštní pocit. Nemám strach,
jako moje matka, ale zdálo se mi, když tady byla,
a stala tady na tom místě, jako my a dívala se z okna,
že něco skončilo. Jakoby se něco uzavřelo, završilo.
Jakýsi dlouhý spánek... Jsem si skoro jistá, že jí
nešlo o peníze... |
Doktor |
Aby ses nemýlila, Věruško...
|
Věra |
Jak to myslíte? |
Doktor |
Spravedlnost existuje. Ale restituce s ní mají
pramálo společného. |
Věra |
Vy jste dobrý právník, doktore...
|
Doktor |
(Usměje se.) Víš o mě, Věruško, že jsem dobrovolně
sestoupil až na konec ekonomického řetězce, jsem bez prostředků a bydlím v krabici -
jinak se to, co teď musím považovat za svůj byt, nazvat nedá... Ale když jsem si
jednou zkusil představit, že bych zdědil veškerý otcův majetek, který naše
rodina vlastnila před válkou, - továrnu, dům v Kolíně na náměstí a ještě další
místa, kde dnes žije a pracuje mnoho lidí, o jejichž
osudu bych musel tím pádem rozhodovat, zachvátila mě taková hrůza, že se to s
pocity, které jsem měl,
když mě vystěhovávali z mého bytu, nedalo vůbec srovnat... A to i přesto, že - a to jsem, Věruško, ještě
nikomu neřekl - že jsem si v té situaci, když mě
stěhovali, poprvé v životě jasně vybavil vzpomínku
na deportaci. Na mou poslední cestu s rodiči... Když
mi bylo pět let... (Pauza.) |
Věra |
(Tiše.) Nikdy jste o svém dětství nemluvil...
|
Doktor |
Ale přemýšlím o něm pořád... Zvlášť poslední dva
roky... (Z matčina pokoje vychází Michal. Zamíří přes jídelnu do haly, ale
když zahlédne Věru s Doktorem, rychle uskočí zpět do jídelny. Vezme si
Petrovo pivo a nespatřen poslouchá.) Jedna z mála věcí, které si
pamatuji s jistotou, je otcovo přání, abych se stal právníkem. Utkvělo mi v
paměti z dětství. Nikdy jsem nezapochyboval o své povinnosti je splnit. Až
teď... Teď jsem si teprve připustil, že to byl úplný nesmysl prožít život
jako právník! Omyl! (Pauza.) Kdo ví, co by se mezi námi, mezi mnou a otcem,
odehrálo, kdyby byl zůstal naživu. Chtěl po mně prostě jenom, abych
spravoval rodinný majetek, abych ctil tradici... (Vedle hlavních dveří se
zjeví Babička. Doktor i Věra jí spatří, ale jeden před druhým nedávají nic
najevo. Babička projde halou až k Michalovi, který jí nevidí, ale prochvěje
ho nepříjemný pocit. Petr se
posadí ale hned si zase lehá. Babička odejde zdí
u knihovny.)
A při tom... Já jsem chtěl dělat
něco úplně jiného. (Pauza.) Chtěl jsem být umělcem...
Třeba spisovatelem, jako Kazimír...
(Pauza.)
Nevíš, jak dlouho se Michal zdrží?
(Michal postaví na stůl prázdnou sklenici a nespatřen se proplíží halou k
pokojům.) |
Věra |
Říkal, že dokud bude co pít...
|
Doktor |
(Směje se.) Myslel jsem v Praze...
|
Věra |
Snad čtrnáct dní. (Pauza.)
|
Doktor |
Už budu muset jít...
|
Věra |
Už? (Otevřou se dveře do kuchyně, ze kterých vyjde
Jana a my zaslechneme písničku "Do you love me?" od
Nicka Cavea. V tu chvíli z Jindřina pokoje vyklouzne
Lucie a zmizí v koupelně. Když Jana spatří Doktora
a Věru, je trochu zaskočena. Pak pohlédne ven.) |
 |
Jana |
To je krása... Ty květy vypadají jako svíce... (Na
sofa se pohne Petr a opilecky zachrchlá, všichni tři se k němu otočí.)
|
Věra |
Zdrátoval se hned jak přišel... |
Jana |
Já vim... Je nechutnej. A byl vždycky...
|
Věra |
No jo! Ty sis s nim svýho času užila svoje!
|
Jana |
Tři roky! Divim se, jak jsem to mohla vydržet tak
dlouho!
(Petr zvedne hlavu a poslouchá.) |
Věra |
S Jakubem je to lepší? |
Jana |
Co nám zbejvá... Máme dvě děti...
|
Doktor |
Nevěděl jsem, že vy a Jakub...žijete spolu...
|
Věra |
Už sedum let... (Petr zase pokládá hlavu, aby nevzbudil pozornost.)
|
Doktor |
Ach! Jak ten čas rychle běží... Pomalu půjdu... (Jana
se rozloučí s doktorem podáním ruky a potom odejde na WC, vzápětí z kuchyně
vyběhne Jakub.) |
Jakub |
Nebyla tu Jana? (Věra mlčky ukáže ke dveřím na záchod, kde svítí jedno okýnko, Jakub se uklidní a
rozpačitě přistoupí k Doktorovi a k Věře.) |
Věra |
(K Doktorovi.) Tak se někdy stavte, doktore, nebo
zavolejte. |
Jakub |
Vy už odcházíte? My už taky...asi brzy...půjdeme...
|
Doktor |
(Už u své tašky, k Věře.) Určitě zavolám. Brzy se
ozvu! |
Věra |
Nerozloučíte se s ostatními?
|
Doktor |
(Váhá.) Snad ani ne, pozdravuj je ode mne všechny...
(K Jakubovi.) Rád jsem vás viděl... I vaši ženu... (K Věře.) Věruško, dobrou
noc. |
Věra |
Půjdu s vámi alespoň dolů... Kousek vás vyprovodím...
(Doktor drapne svou tašku a vyběhne z bytu, Věra si vezme klíče a vychází za
ním... Jakub stojí v hale a dívá se na dveře od WC. Slyšíme spláchnutí a ze záchodu vychází Jana. Uvidí Jakuba.) |
Jana |
(Tiše, zle.) Zase mě hlídáš? Nemůžu si dojít ani na
záchod? |
Jakub |
Ne... (Koktá.) Jenom...jsem se...šel...vyvětrat... Je
tam hrozně nakouřeno... (Ukáže ke kuchyni. Jana si zapálí cigaretu.) Už bysme měli pomalu jít.
Končí metro... Pojede poslední vlak... |
Jana |
Poslední vlak! Tss! Ten si hoň sám... Mně můj poslední
vlak už dávno ujel...
(Jakub se vrací do kuchyně, dveře nechá pootevřeny,
slyšíme píseň skupiny Velvet underground "Sweet
Jane". V tu chvíli však vystoupí z pootevřených
dveří kuchyně Sára. Zavře za sebou a zamíří přes halu
k závěsům. Proti ní zpoza závěsu vystoupí Michal.) |
Sára |
(Vidí, že Michal přichází z pokojů.) Jak je vaší
ženě? Už líp? |
Michal |
(Mrzutě zavrtí hlavou.) Chce domů... Asi už budeme
muset jet... |
Sára |
A neviděl jste Věru?
|
Michal |
Ne... Teď ne. |
Jana |
(Zády k nim.) Šla vyprovodit toho starýho pošuka,
toho...Doktora. |
Sára |
Myslela jsem, že je u Michalky... (Sára odejde do
pokojů za závěs.) |
Jana |
(Tiše, naléhavě.) Michale! Potřebuju s tebou mluvit...
|
Michal |
Kde je Jakub? |
Jana |
S ostatníma, kde by byl?
|
Michal |
Půjdeme taky dovnitř?
|
Jana |
(Ostře.) Dostával jsi moje dopisy?
|
Michal |
Jano. (Koktá.) Neměl jsem čas ti psát... A pak, nerad
píšu dopisy. Kupodivu. Nemám co bych v nich psal... |
Jana |
Říkal jsi mi tehdy v Německu, že kdybys mohl zpátky
do Prahy, že by si okamžitě přijel... A když se za
půl roku otevřely hranice... Nic! Ani ses neozval. |
Michal |
Neblázni! Vždyť jsi byla vdaná...
|
Jana |
Když mi přišlo svatební oznámení, myslela jsem, že
špatně vidim! Z toho, co jsme si spolu v Německu
povídali a co jsem tam zažila, mě připadalo, že s
tou Terezou vůbec nepočítáš. |
Michal |
(Poplašeně se rozhlídne.) Mlč, prosim tě!
|
Jana |
Mohl jsi mi aspoň napsat, abych se na tebe
vykašlala... |
Michal |
...Jsem poslal to oznámení...
|
Jana |
(Zle.) Čekala jsem tě!
|
Michal |
Ticho, nejsme tady sami! (Ukáže na Petra, který leží
jako by spal.) |
Jana |
(Potichu.) Jak jsem ti tehdy mohla tak věřit...
|
Michal |
Nic jsem nesliboval.
|
Jana |
Zbabělče. (Otočí se a kvapně odejde do kuchyně.
|
Michal |
(Bez známek nějakého rozrušení si zapálí cigaretu.)
Tebe mi byl čert dlužen... (Dívá se na hodinky a pak se postaví ke stolu na
kraji jídelny. Kouří a dívá se na závěs. Za chvíli se odtud vynoří Sára.
Michal je potěšen. Radostně přešlápne. Šeptem, něžně.) Baf!
(Sára se lekne a udiveně pohlédne na Michala, který se
záhadně usměje.) Nespěchejte... Slečno Sáro! Minule
jsme si tak pěkně popovídali...
(Sára opětuje jeho úsměv a chce pokračovat v cestě do
kuchyně, když tu ji něco napadne. Přeruší svou cestu
a přistoupí k Michalovi.) |
Sára |
Pamatujete si na Miladu? Na moji matku?
|
Michal |
(V rozpacích.) Samozřejmě, byli jsme kamarádi...
|
Sára |
A víte, s kým chodila?
|
Michal |
No to bych si vzpomněl... Milada... (je zaskočen, na
sofa se probere Petr a uvidí Sáru, jak soustředěně hledí na Michala.)
|
Petr |
(K Sáře.) Kočko, nevěř mu ani slovo.
|
Michal |
(K Petrovi.) Spi dál...
|
Petr |
(Sedá si.) To by se ti hodilo!
|
Michal |
(Nevrle, pro sebe.) Tady nás bude pořád někdo otravovat...
|
Sára |
(Nespouští oči z Michala.) Pamatujete si to, nebo ne?
|
Michal |
(Zamíří ke knihovně.) Pojďte si popovídat třeba
sem... (Otevře dveře do knihovny, rozsvítí a zůstane stát ve dveřích. Pro
sebe.) Tady se to vůbec, ale vůbec nezměnilo. (K Sáře.) Pojďte dál, Sáro...
(Sára stojí uprostřed haly a váhá. Michal se opře o
futra dveří a vychutnává si cigaretu.) |
 |
Petr |
Neměl bys pro mě taky jednu?
|
Michal |
Jo, samozřejmě. (Podává Petrovi cigaretu, potom mu
připaluje.) |
Petr |
(O Sáře.) To neni tvoje manželka, asi...
|
Michal |
Co blbneš? Víš, kdo to je? (Pauza, triumfálně.) To je
dcera Milady Bártový! Pokud se na ni pamatuješ... |
Petr |
(Vyveden z míry.) Dcera? ... To už jsme tak starý? Kurnik!
|
Sára |
(K Petrovi.) Vzpomínáte si na Miladu? (Petr se posadí
na sofa, škytne.) |
Petr |
Ale jó... Vzpomínám. Na všechno si vzpomínám...
(Škytne.) Ale teď... Pardon. (Škytne.) Dámy mě omluví... (Odběhne na jeden ze záchodů, kde patrně zvrací.
Michal se omluvně usměje na Sáru, která dosud stojí
uprostřed haly a pak jí pokyne, aby vstoupila do
knihovny... Když Sára vstoupí, Michal dlouze natáhne
z cigarety, típne si ji o botu a opatrně odloží vajgl
na poličku nad sofa, prohrábne si účes, pohodí hlavou
a následuje Sáru. Než zavře, přesvědčí se, že v hale
nikdo není... Z kuchyně přichází Jana, zabouchne za sebou dveře. Je jí do
pláče. Stoupne si k oknu, dívá
se ven a kouří... Zpoza závěsu se vynoří Tereza.) |
Tereza |
(K Janě, která její příchod nezaregistrovala.) Nevíte
náhodou, kde je můj muž?... - Michal? (Jana se na ni překvapeně podívá,
Tereza je v rozpacích.) Nechce se mi do té...kuchyně, je tam hrozně
zakouřeno... |
Jana |
(Nevlídně.) Tam stejně Michal neni. (Otočí se k Tereze zády, ta v rozpacích ještě větších se po chvilce
uchýlí na neobsazené WC. Slyšíme spláchnutí a z prvního WC vychází Petr. První jeho pohled padne na
dveře knihovny, kde se svítí, pak spatří Janu. Znervózní.) |
Petr |
(Tiše a naléhavě.) Jano? (Jana, znovu oslovena, se
nerada otočí, když v tu chvíli v zámku hlavních dveří zarachotí klíč a
vstoupí Věra. Petr se okamžitě klidí na sofa, Věra se dívá na Janu, a v
tomtéž okamžiku vychází z WC Tereza. Zůstanou stát všechny tři proti sobě.)
|
Tereza |
(K Věře.) Kde je Michal? (Pauza. Dveře do knihovny se
otevřou a v nich stojí Michal. |
Michal |
(Klidně.) Kde bych byl? Tady. (Pauza.) Celou dobu
jsem byl tady... (Věcně zhasne v knihovně a zavře dveře.) |
Petr |
(V leže na sofa.) Četl.
|
Michal |
(K Tereze.) Půjdeme?
|
Tereza |
(Přikývne. Pak k Věře.) Kde bych si mohla umýt ruce?
|
Věra |
Ty dveře vlevo, to je koupelna. (Tereza odejde přes
jídelnu do koupelny.) |
Jana |
(Zklamaně.) Všichni odcházejí...
|
Petr |
(Ze sofa.) Všichni ne!
|
Jana |
Jdu se taky rozloučit... (Odejde do kuchyně,
dveře zůstanou chvilku pootevřeny. Slyšíme písničku od Nico "The end"... Někdo, koho
nevidíme, po chvilce dveře zevnitř zabouchne.) |
Věra |
(Pro sebe. Potichu.) Tomu nerozumim...
|
Petr |
(Překvapivě střízlivě.) Není čemu rozumět. Všechno je
jasný... |
Věra |
(Lekne se trochu, že ji někdo slyší. Podívá se na
Petra.) Ale ne... Já myslím na - ... něco jinýho...
(Jde k Petrovi, tiše.) Přemýšlím o doktorovi. Co tady
chtěl? Choval se... trochu divně... |
Petr |
Já bych taky rád věděl, co tady chci... (Pauza. Po
chvilce se pomalu začnou otevírat dveře ztemnělé knihovny a vyplíží se Sára,
Věra se prudce otočí.) |
Věra |
Sáro?! |
Sára |
Já... Já ti to vysvětlím... (Ve dveřích do kuchyně se
objeví Michal, když ale spatří stát Sáru u dveří knihovny a Věru proti ní,
rychle se obrátí, přičemž vrazí do Jakuba a do dalších, kteří se začínají
stahovat do haly. Hudba hraje silněji, takže není rozumět, co si jednotlivci
mezi sebou říkají, jak se loučí...) |
Jakub |
(Nahlas volá z prostředka haly směrem do kuchyně,
odkud ještě nepřišla s ostatními Jana.)
Máme co dělat, je za pět minut dvanáct...
(Hudba zesílí, hraje nadále "The end", postupně se
stmívá a hudba začne kroužit hledištěm. Tma.)
|
|

7. OBRAZ

Odpolední atmosféra...Okno dokořán, kvetoucí strom a zvuky dvora: vrkání holubů,občasné zacukrování hrdličky. Na křesle sedí Michal, Věra přichází z kuchyně a nese na podnose dvě kávy...
Michal |
(Rozpačitě.) V podstatě jsem šel náhodou kolem, ale
chtěl jsem se zeptat už jsi vrátila ty plata od chlebíčků? Byly zálohovaný.
|
 |
Věra |
(Překvapena.) Jo. (Položí kávy na stolek, vrátí se do
kuchyně a vzápětí přijde s peněženkou.) Za ty plata na chlebíčky to bylo asi
180 korun... (Hledá peníze.) Za prázdný lahve nevím kolik to dělá... |
Michal |
Za láhve, ... (Rozpačitě.) to je dobrý...
|
Věra |
Odnesla jsem jich teprve deset, jsou těžký. (Věra
vyndá na stůl několik bankovek.) Lahví bude nejmíň za stovku. |
Michal |
(Koktá.) Nebyl to zrovna levnej večírek, tak jsem
myslel... (Pauza.) |
Věra |
To je v pořádku. (Usmívá se.) Přišel sis pro zálohu
na plata od chlebíčků, byly to tvoje peníze. Spíš by mě překvapilo, kdybys na to zapomněl...
|
Michal |
Chtěl jsem jen říct, že Tereza -
|
Věra |
(Vpadne mu do řeči.) Chceš cukr?
|
Michal |
Tereza na mě čeká...
|
Věra |
Aha... (Pauza.) Před domem?
|
Michal |
Ne, to ne. (Pauza.) Vypiju to kafe a ...
|
Věra |
(Sedne si.) Cukr? |
Michal |
Nesladim. |
Věra |
Hmm. (Pauza.) Volal ti Doktor?
|
Michal |
Ne, proč? |
Věra |
Dávala jsem mu na tebe telefon. Nutně s tebou prý
potřebuje mluvit. |
Michal |
(Popuzeně.) O čem? |
Věra |
Asi má něco na srdci. (Pauza.)
|
Michal |
Sára neni doma? |
Věra |
(Pochopí.) Aha! Tak proto jsi přišel!
|
Michal |
Blbost! Jenom se ptám.
|
Věra |
Přijde za chvíli. |
Michal |
(Dívá se na hodinky.) Za chvíli?
|
Věra |
Po tom večírku tady na dva dny ztuhnul Petr. Zbavili
jsme se ho až v neděli odpoledne. |
Michal |
Ten se teda nezměnil vůbec...
|
Věra |
Všechno tady dopil, pořád přiživoval kocovinu, čuměl
na televizi a žvanil. Už na to nemám nervy... |
Michal |
Za jak dlouho asi přijde ta Sára?
|
Věra |
Něco potřebuješ? Michal. (Opře se a usměje se.)
Věro, vždyť se známe tolik let, proč se mě na tohle ptáš? |
Věra |
Protože myslím, že bys to neměl přehánět.
|
 |
Michal |
Snad mě nechceš poučovat?
|
Věra |
(Rozhořčeně.) Na tohle zapomeň! (Pauza.) Víš, že...
že je to Miladina dcera! |
Michal |
Každá je něčí dcera!
|
Věra |
A co Tereza? Někde tě čeká!
|
Michal |
Víš, kde čeká? (Pauza.) Ve stejný hospodě, jako na mě
čekávaly holky, když jsem chodil za tebou! (Směje se.) Na "konspirativní"
schůzky! |
Věra |
(Zvedne se a jde k oknu. Potichu.) Seš hnusnej.
|
Michal |
Žárlíš, nebo co? |
Věra |
(Nečekaně.) A i kdyby?
|
Michal |
Vždycky jsi byla žárlivá, člověk nikdy nevěděl, čeho
se od tebe může nadít. |
Věra |
Tohle je.....odporná pedofilie.
|
Michal |
Proč? Proč pedofilie. Je snad pod zákonem? Je jí,
pokud vím, sedumnáct! |
Věra |
Nic nevíš. |
Michal |
Je to už dospělá ženská. Nebo ne?
|
Věra |
Dost! |
Michal |
Ty jsi ten poslední, kdo nám může v něčem zabránit.
|
Věra |
Nám?! Vždycky se mi z tebe zvedal žaludek...
|
Michal |
To je tvůj problém. |
Věra |
Nejradši bych ti řekla...
|
Michal |
Klidně si říkej, co chceš. Ze zásady si od tebe
nenechám do ničeho kecat. |
Věra |
Nejradši bych ti řekla pravdu... Michal. Já
taky. (Pauza.) Utekl jsem tenkrát vlastně před tebou! (Pauza. Věra si překvapeně sedne.)
|
Michal |
(Chce se začít omlouvat.) Ale ne, počkej...
|
Věra |
(Stroze.) Sára je tvoje dcera. (Pauza.)
|
Michal |
Co?! |
Věra |
Myslím, že nemá smysl dál to před tebou tajit...
|
Michal |
Co je to za blbost? |
Věra |
(Pauza.) Jsi její otec. - Biologický otec...
|
Michal |
Jakto? (Pauza.) |
Věra |
Asi jsi ji zplodil, nebo tak nějak to, hádám, bude.
|
Michal |
(Vrtí hlavou.) To neni možný. (Přemýšlí.) Ani technicky to není možný... Sama víš, že jsem s Miladou
nikdy moc nechodil. A odjela hrozně brzo. Vlastně byla
úplně první, kdo se vystěhoval. |
Věra |
Všechno vím od Milady...
|
Michal |
Dyť já jsem s ní snad ani ...(Nepřesvědčivě.) To je
nějaká blbost. |
Věra |
No tak se na každej pád poohlídni po nějakým jiným
zajícovi. |
Michal |
Ty kecáš! Prostě mi to nepřeješ! (Pauza.) Dokaž to!
|
Věra |
Víš co? Zavolej Miladě do Francie...
|
Michal |
Ty mě fakt přesvědčuješ, že mám dospělou dceru?!
(Pauza, dá si hlavu do dlaní.) To snad...to nemůže bejt pravda! Jak to, že jsem nic nevěděl?
|
Věra |
Neměla jsem právo ti něco říkat... (Vzdychne, jde k
oknu, otevře je; venku je teplé jarní odpoledne, strom kvete.) |
Michal |
Jestli je to pravda...(Pomalu.)...Tak to se Tereza
nesmí dozvědět. |
Věra |
Tak jí nic neříkej. |
Michal |
No né, já myslím, aby se jí nic nedoneslo.
|
Věra |
Jak? Jako, že jsi chtěl sbalit Sáru a při té příležitosti vyšlo najevo, že se jedná o tvou -
|
Michal |
Zavři hubu, ty čarodejnice! (Pauza.) Promiň.
|
Věra |
(Ironicky.) Nic se nestalo.( Věra se dívá Michalovi do tváře.) Tereza je provdaná za někoho
úplně jiného, než toho, kdo stojí přede mnou... |
Michal |
Nic se nesmí dozvědět. Co jsme přijeli do Prahy, je
jí pořád špatně. |
Věra |
Myslím, že je na tom hůř, než si vůbec může
připustit! |
Michal |
(Popuzeně.) Za co mě máš? Co se to ze mě snažíš
udělat za zrůdu? (Křičí.) Chceš mi ubližovat, nebo co? (Michal se prochází
po hale jako zvíře v kleci, pak si u okna zapálí cigaretu. Věra upíjí kávu.)
Tereza ví, co chce. (Pauza.) A není
žádnej troškař. (Věra je překvapena.) Chce moji
budoucnost. A kdybych měl za tejden umřít, chce ten
tejden. (Klidně, ironicky.) A pak se zařídí... |
Věra |
Jak to myslíš, zařídí?
|
Michal |
Zařídí se jako vdova po spisovateli.
|
Věra |
Jako vdova po spisovateli?!?
|
Michal |
Vdova nebo manželka, jinak to nejde. Manželka je o
něco větší deviza, ale i vdova je lepší, než nic. |
Věra |
Tohle si přece nemůžeš myslet o ženě, se kterou
žiješ? |
Michal |
Proč ne? Ona mě opravdu chce, řekla mi to. A já to
vím a mám jí rád... |
Věra |
Proč mi to vykládáš? Na nic jsem se tě neptala...
|
Michal |
Prostě si to necháme mezi sebou... To, co se týká
Sáry. Já se přece nemůžu cítit jako její otec, když jsem o její existenci
nikdy nic netušil! |
Věra |
Myslím, že od tebe nikdo nic nečeká!
|
Michal |
Odkdy to víš ty? |
Věra |
Dlouho. |
Michal |
Co to je dlouho? Odkdy?
|
Věra |
Chceš slyšet příběh?
|
Michal |
Ne, příběh ne, ale zkrácenou informaci.
|
Věra |
Když dostala Milada francouzský občanství, to bylo
asi tři roky potom, co odjeli - |
Michal |
Tak brzy? |
Věra |
Co brzy? |
Michal |
Já ho dostal až po pěti letech.
|
Věra |
Ale Miladin otec byl přece prominentní komunista, pak
prominentní reformista - |
Michal |
Pak prominentní disident, takže jako prominentní
emigrant... No jasně, já jsem pozapomněl, že ten v tom uměl vždycky
chodit... |
Věra |
...Může teď jenom litovat, že zůstal trčet ve
Francii, protože tady by se mu jako prominentnímu reemigrantovi vedlo podstatně líp...
(Oba se smějí.) |
Michal |
Ale Milada po něm nebyla.
|
Věra |
Naopak. |
Michal |
Byla to vždycky moc hodná holka...(Přemýšlí, pak
přikývne.) Párkrát jsem s ní spal... Koho by ale napadlo... Tak dvakrát,
třikrát... |
Věra |
Pětkrát. |
Michal |
(Udiveně.) To ti řekla?
|
Věra |
Jo. Hned tehdy, když jsme se poprvé sešly v Maďarsku.
Jakmile dostala občanství, daly jsme si tam sraz a pak jsme se takhle
scházely každej rok. |
Michal |
Ale to jste se scházely ještě když jsem byl tady!
Takže tys už tehdy věděla, že někde po světě běhá moje dítě a nic jsi mi
neřekla? |
Věra |
Vždyť to nebyla moje věc, ale Miladina!
|
Michal |
(Zamyšleně.) Tak ona byla chudák těhotná, když
odjížděla... |
Věra |
Jestli si vzpomínáš, byla úplně zhroucená, ale nikdo
netušil pravej důvod. Ani mně tehdy nic nesvěřila... |
Michal |
Matně si pamatuju, že
večer před tím, než odjeli, jsme spolu mluvili. Chodil jsem tenkrát s Lucií
a Milada najednou vyrukovala s tim, že stačí jediný moje slovo,
a všechno zruší a s rodiči neodjede... |
Věra |
Jenže tehdy jsi nechodil s Lucií, ale s Míšou...
|
Michal |
No tak s Míšou, no! Copak to už dneska neni jedno?
|
Věra |
Tobě jo. Tobě to bylo jedno totiž už tenkrát.
|
Michal |
(Popuzeně.) No jasně, všechno víš nejlíp! (Pauza.)
Ale o Miladu jsem vážně nikdy nestál, byla to vždycky jenom kamarádka.
|
Věra |
Bála se to rodičům přiznat, prasklo to, až když byla
ve čtvrtým měsíci. |
Michal |
To jí musel pěkně zatopit, ten její otec!
|
Věra |
Nějaká jeho kolegyně, profesorka marxismu na pařížský Sorbóně, jim navrhla, aby dítě dali k adopci a pomohla
jim to zařídit. Neudělala to ani tak kvůli nim, ale
kvůli nějakým svým přátelům, bezdětným profesorům v
Nancy, pro které Sáru vyhlídla. (Ironicky.) Bílý dítě
z mladých rodičů, a podle všeho dobře vzdělatelný, to
je asi úzkej profil všude na světě... |
Michal |
Tereza už se jednu dobu zabejvala tim, že si nějaký dítě adoptujem... To jsou neuvěřitelný paradoxy...
|
Věra |
Ale ta marxistka tam sehrála důležitou roli ještě
jednou. Skrze ni se totiž Sára dopídila ke svýmu původu, protože ve Francii se adoptují děti pod číslem
a všechny informace o rodičích se ničí. |
Michal |
A Milada s tim vším souhlasila?
|
Věra |
Byla tehdy úplně v rukou rodičů. Později mi
jednou vyprávěla, že se po porodu náhodou dozvěděla, že dítě,
které porodila, je dcera.
Nemohla se z toho léta vzpamatovat. Vůbec nebyla
schopná nic dělat. Ani studovat, ani pracovat, rodiče
ji živili, a to víš, že jí to dávali sežrat... |
Michal |
Emigrovat a ještě tohle do toho. Neumíš si, Věro,
představit, jak je přesazení do jiný půdy strašný. |
Věra |
Já vím. Někdo se s tim nesrovná... Například můj
otec... Milada tam začala trochu žít až po deseti
letech. (Podívá se na hodinky.) Já si dám ještě jedno
kafe, než přivede Sára Myšku. Chceš taky? |
Michal |
(Znejistí.) Ne, díky, já bych skoro radši už .... -
|
 |
Věra |
(Jízlivě.) Nepočkáš na Sáru? Myslela jsem, že jsi
kvůli ní přišel? (Věra jde do kuchyně připravit kávu.) |
Michal |
Hele, a ta Sára, ona se ti jako stará o dítě, nebo
co? |
Věra |
(Z kuchyně.) Né. Někdy mi vypomůže. Z vlastní vůle.
|
Michal |
(Nahlas.) Mně se zdá, jestli ji nevyužíváš? (Někdo
začne zvenku odemykat dveře. Vstoupí Sára.) |
Sára |
Dobrý den, pane Michale. (Michal zírá na Sáru beze
slova a bez odpovědi.) Stalo se něco? |
Michal |
(V rozpacích.) Ne, ne... |
Sára |
Je tady Věra? |
Věra |
(Vyběhne z kuchyně.) Co se děje? (Zděšeně.) Kde je
Myška? |
Sára |
Nic se neděje... Jenom se chci zeptat, jestli může
Myška jít k té staré paní, co bydlí pod vámi. Ona nás potkala dole v domě a
říkala, že by si Myšku k sobě na chvilku vzala na návštěvu... |
Věra |
Fuj. Já jsem se lekla. Dobře, ale řekni, ať jí nedává
žádný sladkosti... Nejpozdějc za
hodinku že si pro ní přijdu...
(Sára odejde. K Michalovi.)
Vzpamatuj se! (Zmizí v kuchyni. Michal jde k oknu,
zapálí si cigaretu. Pauza. Vrací se Sára.) |
Sára |
Strašný dusno. |
Michal |
(Trochu se lekne.) Ne!
|
Sára |
(Nevinně, trochu koketně.) Pane Michale, vám se něco
přihodilo? |
Michal |
Ne. (V rozpacích.) Já jsem jenom chtěl, abys mi
tykala. Nevykej mi. Já jsem...Michal. Sáro. |
Sára |
(Podává mu ruku, což Michala opět přivede do
rozpaků.) To je nezvyk! |
Michal |
No, nezvyk je všechno. (Prohlíží si ji.) Dokud si
člověk nezvykne. (Sára s Michalem stojí proti sobě, Věra vykoukne z kuchyně
a když je uvidí, bezděčně si vyhrne rukávy.) |
Věra |
Dáš si taky kafe, Sáro?
|
Sára |
(Cítí nějaké napětí, kterému nerozumí.) Já, já nevím.
(Dívá se tázavě na Michala. Ten se konečně od ní odtrhne pohledem a jde ke
křeslu. Ztěžka do něj klesne.) |
Michal |
(Mile.) Dáš si kafe, Sáro? Věra se tě ptá. (Otočí se
ke kuchyni.) Věro, já bych si ale dal nějakýho panáka. Nemáš tu něco? (Pro sebe.) Já se tady
uchlastám v těch Čechách. V Německu nepiju skoro vůbec... |
Sára |
Opravdu? |
Věra |
(Z kuchyně.) Nic tu neni!
|
Michal |
Potřeboval bych aspoň kapku na uklidnění...
|
Věra |
Co se nevypilo na tom vypráskaným mejdanu na počest tvýho příjezdu, to dorazil černej Petr
během víkendu... |
Sára |
Já bych vám mohla - |
Michal |
Tykej mi! |
Sára |
No, já bych ti skočila něco koupit, jestli chceš?
|
Věra |
(Vyjde z kuchyně.) To není špatnej nápad.)
|
Michal |
(Dívá se na hodinky.) Já bych měl... (Váhá.) Ale jo.
(K Sáře.) To by od tebe bylo moc hezký. (Začne lovit po kapsách peníze, pak
podává Sáře bankovku.) |
Michal |
Kup, prosím tě, nějakou obyčejnou vodku.
|
Věra |
(Dívá se na bankovku, pak k Michalovi.) Za tohle tady
dneska koupíš nejvejš tři láhve piva... Pořád zapomínáš, že poměry se změnily...
|
Michal |
Pardon, to je nezvyk.
|
Věra |
Spíš zvyk... |
Sára |
Nezvyk je, dokud si člověk nezvykne. (Sára odejde)
|
Michal |
Věro, kde jsi, prosim tě?
|
Věra |
(Přináší kafe.) Už jdu. Nemohla jsem se na to dívat.
To se nedalo vydržet. |
Michal |
To teda ne! Kdo ji prosím tě vychovával? (Rozčíleně.)
Vždyť ona se mnou nepokrytě koketuje! |
Věra |
Právě proto jsem ti všechno řekla. Nejsem slepá.
|
Michal |
Počkej, počkej. Já jsem si předtím ničeho zvláštního nevšim. Naopak. Byla nesmírně cudná a jemná. A teď po
mně vyloženě pokukuje, jako by -...
(Věra se směje.) |
Věra |
No to mě tedy podrž!
|
Michal |
Co je? |
Věra |
Kdyby ses viděl! |
Michal |
Co? |
Věra |
Rodič! (Pauza.) Během několika minut se z tebe stal
rodič! Rozhořčený otec. (Zamyšleně.) Že by se takhle rychle mohl u člověka
probudit rodičovský pud? |
Michal |
Ty se mi směješ, nebo co? Pochop, že mám určitou
zodpovědnost! |
Věra |
Ne?! |
Michal |
Vždyť je to ještě dítě, a chová se jako, no, jako coura! To je na facku! Tohle nejde!
|
Věra |
Já zírám. Všechno jsem čekala, ale tohle tedy ne.
Myslela jsem si, že tě znám, ale vidím, že jsem žila v omylu. (Ironicky.)
Jsem úplně dojatá... |
Michal |
Musí se jí říct pravda.
|
Věra |
Sáru taky nic jinýho nezajímá! Už víc než půl roku
tady žije hlavně proto, aby se ji dozvěděla. Tváří se
sice, že studuje češtinu a chystá se na studia literatury a historie, ale nejvíc ji zajímá její historie
vlastní! (Pauza.) Aby ses ale neukvapil. Co jí chceš
nabídnout?
Michal. No dovol? Myslíš snad, že jí nemám co nabídnout?
Ty snad máš taky svoje dítě, a máš obavy, že mu nemáš
co nabídnout? |
Věra |
Jenže to je něco úplně jinýho. Já Myšku vychovávám,
jsem s ní pořád... |
Michal |
To jsem si teda nevšim! Kdybys o ní občas nemluvila,
ani bych nevěřil, že v tomhle bytě žije nějaký dítě... |
Věra |
No dovol! O co ti jde?
|
Michal |
Myslím, že se nepřetrhneš!
|
Věra |
Jo? Kromě svojí Myšky tady mám už skoro rok i Sáru.
(Nahlas.) Tvoji Sáru! |
Michal |
Tiše! (Rozhlíží se, pak rozhořčeně šeptá.) Však to
taky není zadarmo, jak jsem pochopil! |
Věra |
(Nahlas.) Však taky nejsem její máma! Ani táta!
|
Michal |
Nezvyšuj hlas, každou chvilku se může vrátit.
|
Věra |
(Uvelebí se, provokativně nahlas.) A co když Sára
není tvoje dcera, a já jsem ti to řekla jenom proto, abys ji nechal na
pokoji? |
Michal |
Je! Je to moje dcera. Je mi podobná!
|
Věra |
Je moc hezká. |
Michal |
No dyť! |
Věra |
Právě! Je moc hezká na to, aby to mohla být tvoje
dcera. To tě nenapadlo? |
Michal |
Je prostě hezká! Po mně... A po Miladě taky... A
vůbec. Proč bych nemohl mít hezký děti? (Zařve.) Ty mě dráždíš! Chceš mě
ponižovat? Co jsem ti udělal? |
Věra |
Proč jsi se vrátil? (Michal se otočí prudce k Věře.
Ta mu vyzývavě bez pohnutí hledí do očí. Tma.)
|
|



8. OBRAZ

Bytem se rozezní zvonek. V hale je otevřené okno, z kuchyně se ozývají hlasy Věry a Myšky. Ze dvora zaléhají do bytu zvuky jarního městského podvečera: vzdálené cinkání příborů, známé znělky TV
stanic, znělka Hajaji z rozhlasu. Ještě se nezačalo stmívat, je klid před bouří. Z rozkvetlého stromu ojediněle zakřičí pták.
Nikdo nepřichází otevřít. Zvonek ještě jednou krátce zazní a potom někdo zvenku
začne štrachat klíčem v zámku. Dveře se pomalu otevřou a vstoupí Květa: velmi
žensky vypadající padesátnice. Věra jí přichází z kuchyně naproti.
Věra |
(K dítěti, které nevidíme.) Papej Myško, já jenom
dojdu otevřít. (Uvidí Květu, která stojí v bílém plášti u dveří
a oddychuje.) Dobrý den, paní Květo! (Přátelsky.) Proč zvoníte, když máte
klíče? |
Květa |
(Dýchavičně.) Dobrý večer. Nechtěla jsem vás,
Věruško, jen tak překvapit. |
Věra |
(Mávne rukou.) Pojďte dál...
|
Květa |
Jsme s Jindřiškou domluvený. Je doma?
|
Věra |
Já vím. Posaďte se zatím. (Volá do bytu.) Mami! Paní
Květa už je tady... |
Jindra |
(Z útrob bytu.) Hned! Hned jsem tam! (Květa se zřítí
do křesla a oddychuje.) |
Květa |
Nezdržuj se se mnou, Věruško... Kde máš malou?
|
Věra |
V kuchyni. Jí. (Jde k oknu.) Zvuky se nějak
rozléhají, asi bude bouřka. (Hukot města zesílí, z dálky zacinká
tramvaj, zvuky ze dvora jsou slyšet ostřeji.) |
Květa |
Tam se něco chystá. Jednu chvíli, cestou sem, v
ulicích všechno najednou ztichlo... |
Věra |
(K dítěti, v kuchyni.) Nedrob , Myško.
|
Květa |
(Těžce se zvedne a jde za Věrou.) Musím se na ní
podívat... (Uvidí dítě, mazlivě.) Tady jseš! Ty už
jsi vyrostla! (K Věře.) A jak je ti podobná! Takhle
jsi, Věruško, vypadala ty, když jsi byla malá! (Pauza.) Máš z ní radost, viď?
(Pokyvuje hlavou.)
Taky jsem si přála mít děti... Dva manžely jsem měla,
jeden horší než druhej. Ale kdyby mi po nich alespoň
zbyly děti, na nic bych si nestěžovala... (Jde si
sednout zpátky do křesla.) Ale vědět tehdy, že to dopadne takhle, nevdávala
bych se! (Rezolutně.) Ani
za nic! |
Jindra |
(Vybíhá ze svého pokoje, kde jsme ji zahlédli
otevřenými dveřmi, jak se chvatně strojí, vběhne do jídelny a hned zase
zmizí v koupelně. Když probíhá kuchyní, k dítěti.) Co máš dobrýho, Myško?
(V hale.) Nazdar Květo! |
Květa |
Dobrý večer, Jindřiško...
|
 |
Jindra |
Jak jsme na tom s časem? (Venku silně zahřmí.)
|
Květa |
Pane Bože! (Pokřižuje se.) Čas ještě máme... Ale
bouřce asi neutečeme... |
Jindra |
(Bere si hřeben a znovu odbíhá. Cestou volá.) Vždyť
to nemáme daleko! |
Věra |
Na co jdete? |
Květa |
Na premiéru... -Nemůžu si teď vzpomenout jak se to
jmenuje... (Silně zahřmí, strom zašumí. Zvedne se vítr a ve dvoře bouchne
okno, zařinčí sklo.) Pane Bože! Už to začíná! |
Věra |
Je to tady... (V kuchyni začne plakat Myška. Pauza.)
|
Květa |
Pláče... Lekla se. |
Věra |
(Odejde za dítětem. Z kuchyně.) Myško, neboj se...
Není se čeho bát... |
Jindra |
(Vstoupí, před zrcadlem si začne kartáčovat, rychle
se obouvat, čistit si boty.) Jakže se jmenuje ten kus na který jdeme? |
Květa |
Nějak mi to teď vypadlo...
|
Jindra |
Recepce bude? |
Květa |
Bude. |
Věra |
(Z kuchyně.) Nezapomeňte, že s vámi bude i Sára. Máte
pozvánku na recepci i pro ní? |
Květa |
(Vyplašeně.) To nemáme...
|
Jindra |
Sára je mladá. Stačí jí představení. Je mladá, nemusí
se přežírat! |
Květa |
Jindřiško, já myslím, že s náma se Sára na tu recepci
nějak dostane... |
Jindra |
Deštník máš? |
Květa |
Mám! Už jdeme? (Uspěchaně.) Tak nám drž palce,
Věruško... |
Věra |
(Vyjde z kuchyně.) Přijemnou zábavu, paní Květo...
|
Jindra |
(K Věře.) Nazdar! |
Květa |
(Ve dveřích.) A kdyby se Sára dlouho nevracela, tak o
ní nemusíš mít obavy... |
Věra |
(Přikývne.) Nashledanou... (Květa a Jindra odejdou.
Dveře prásknou, až sklo zadrnčí.) Na recepci.. Taky bych si něco dobrýho zakousla...
(Během chvilky se ztrhne déšť, divoká průtrž mračen
strom se rozechvěje, ozve se chlístání vody a ryk
okapů. Bouře se rozpoutá v plné síle. Věra zavře okno
a odchází i s Myškou do koupelny. Zvoní telefon.
Po chvilce vstoupí Věra s vyhrnutými rukávy. Telefonuje.)

Prosím?....Haló! (Pauza.) Kdo volá?... (Zavěsí.)
Nikdo... (Vrátí se do koupelny. Scéna zůstane prázdná, slyšíme hromobití a
prudký déšť. Po chvilce se Věra vrátí s Myškou v náručí. Z Jindřina pokoje
si přisune křeslo do jídelny a obě se do něho usadí. Potom zapne TV, od
které se začne šířit namodralé světlo po jídelně... S jejím zapnutím se ke
zvukům bouřky ze dvora přidá motiv písně "Riders on
the storm" od skupiny Doors. A souběžně se z TV ozve
hlas hlasatelky, která vítá děti u Večerníčku.
Přes Doors slyšíme znělku
Večerníčka, potom začne pohádka z cyklu "Ahoj nebe",
Po chvilce se bytem rozezní zvonek od hlavních
domovních dveří...) |
Věra |
Věra |
Hezky hačej, Myško. Já nikam nejdu. (Jde k domácímu
telefonu. Mluví do sluchátka.) Kdo je? ... Kdo? (Překvapeně.) Co? ... Jo.
Otvírám. (Tiskne tlačítko domácího telefonu.) Co se děje? (Je udivena.
Otvírá hlavní dveře a vychází na chodbu. Vzápětí se vrací do haly a chvilku
po ní vstoupí Michal, který je celý mokrý a v ruce drží jakýsi promáčený a
zmuchlaný hadr. |
Michal |
(V rozpacích.) Ahoj Věro. (Do bytu.) Dobrý večer...
|
Věra |
(Vyčkávavě.) Ahoj...
|
Michal |
Neruším? |
Věra |
(Překvapena.) Ne. Právě se díváme s Myškou na
Večerníčka...
|
Michal |
(Postoupí do bytu.) Jo, tak to je ta tvoje Myška! (K
dítěti.) Ahoj Myško! |
Myška |
(Stydlivě.) Dobrý den.
|
Michal |
Hezká. Máš hezkou holčičku. (Pauza.) Věro, já jsem
prožil něco hroznýho... Nemohl bych se tady chvilku...
Jsem úplně mokrej a unavenej... (Pauza.) Už tady
v Praze nikoho pořádně neznám...
Věra? Chceš se usušit? (V rozpacích.) Nebo chceš nějaký
oblečení? Něco bych tu možná našla, třeba nějaký šaty
po dědovi, nebo... |
Michal |
Jseš jedinej člověk, na kterýho se můžu obrátit.
|
Věra |
A co se ti stalo? |
Michal |
Tereza je v nemocnici. Zničeho nic začala krvácet...
Na ulici! |
Věra |
(Překvapeně.) Potratila, nebo co?
|
Michal |
Ne, je v nemocnici, nepotratila, ale...ale -
(Vyčerpaně.) Já bych, můžu se... Je mi hrozná zima. |
Věra |
Jo, hned. (Pauza.) Tak - (Znovu v rozpacích.) Když
tak pojď se mnou, něco tam pro tebe najdu... (Věra odejde do pokoje vlevo.
Michal se mezitím zouvá a svléká si svetr, který i s "hadrem", jejž měl v
ruce, klade na zem ke dveřím; pak chce jít za Věrou, ale ještě se vrátí a
sundá si i ponožky. Věra mu vychází pomalu vstříc. Na ramínku nese oblek a
bílou košili. |
Michal |
Jé, děkuju; díky... (Prohlíží si šaty.) To je sváteční oblek! Tak z roku třicet pět, ne?
|
Věra |
Myslím, že přímo dědův svatební...
|
Michal |
Ještě něco dospod... A nějaký fusekle by se tu ne-
našly?... |
Věra |
Fusekle? (Michal rozpačitě postává s šaty v náručí.)
|
Michal |
Nezlobíš se? |
Věra |
Fusekle? Nevím, jestli tu ještě něco najdu... (Zmizí
v pokoji , ale ve chvilce je zase zpátky a v ruce má fialový froté župan.)
Víš, co? Vezmi si zatím tenhle župan. Je taky po dědovi a nosíval ho tu
vždycky i doktor... A v botníku jsou určitě po doktorovi ještě i bačkory...
|
Michal |
(Bere si od ní župan.) Tenhle župan si pamatuju...
Doktor k němu nosíval i takovou čapku. Vypadal v tom
jako alchymista... |
Věra |
Ještě ty pantofle... (Věra se hrabe v botníku,
vyndává
pantofle.) Na. (Michal se obuje a zůstane stát uprostřed haly...) Běž se
převlíknout do koupelny. (Michal odejde do koupelny, Věra se vrátí k
Michalce a chytne ji za ruku...) Neboj se, Myško. Nikam dneska
nepůjdu...(Věra stojí u křesla a dívá se s Michalkou na TV. Po chvíli
přichází, Michal, oblečen do všeho, co mu Věra nabídla, včetně županu.
Zamíří rovnou k hromádce hadrů u dveří, ve které hledá svoje
cigarety. Vyndá je, úplně mokré, vyždíme krabičku...) |
Michal |
Sakra! To mi ještě scházelo, ani cigára nemám. Ještě
nenačatá krabička...(K Věře.) Co budu kouřit? |
Věra |
(Uvidí ho v převleku.) Vypadáš výborně...
|
Michal |
Ale jsem bez cigár... (Pauza.) Nenašlo by se tu nějaký?
|
Věra |
Těžko... |
Michal |
Třeba u tvojí matky...
|
Věra |
Pochybuju. Ale podívat se můžu. (Věra odejde do
matčina pokoje a v tu chvíli se z TV ozve znělka Večer níčku.) |
Michal |
(Dojatě.) Večerníček! To už snad ani neni pravda!
(Sedne si tak, aby se mohl dívat, ale Věra se vzápětí
vrací a podává mu krabičku s cigaretami.) |
Věra |
Jsou tam poslední dvě.
|
Michal |
Díky. Aspoň něco. (Michal se dívá s Michalkou na
TV... Znovu zaslechneme pod údery deště pár tónů z písně "Jezdci v bouři" od
skupiny Doors. |
Michal |
(Zlomeně.) Vážně jenom dvě...
|
Věra |
Buď rád, jindy tady není ani to....
|
Michal |
Já jsem ti hrozně vděčnej, Věro... Kdybys věděla, co
jsem dneska prožil... (Silně zahřmí, déšť ještě zesílí. Pod rytmem deště
slyšíme tlukot srdce, který
je stále hlasitější. |
 |
Věra |
(Posadí se do křesla.) Co se teda stalo?
|
Michal |
(Zapaluje si cigaretu. Srdce přestane bušit. Pauza.)
Tiše.) Ještě nikdy jsem neviděl Terezu takhle
zbědovanou a bezmocnou.
Když deš po Staromáku a máš na sobě slušnej oblek
a v kapse nějaký peníze, chovaj se k tobě všichni
náramně přátelsky, ale běda, když se ti něco
nepříjemnýho stane. Když začneš například krvácet! To
je hned konec se vší civilizovaností... |
Věra |
To bylo vždycky. |
Michal |
Do taxíku nás nechtěli vzít, aby jsme jim nezasvinili potahy, ze sanitky nás vyhodili, protože jsme
cizinci a neměli jsme u sebe doklady o pojištění...
(Pauza.) Nakonec se jeden taxíkář smiloval pod podmínkou ,že si zaúčtuje
čistírnu. Protože jsme si
museli cestou vyzvednout ty doklady, zajeli jsme
nejdřív k nám, a co čert nechtěl, matka už byla doma,
a když zjistila, že se něco děje, tak se nám proti
mojí vůli nacpala do taxíku... |
Věra |
Měla starost, ne? |
Michal |
Nakonec mě taxíkář připravil o všechny prachy a matka nás musela ještě založit... Tisíc korun, který jsem
měl u sebe, mu nestačilo...
Nemocnice
vypadala jak tajemný hrad v Karpatech; samý cihly,
nikde nikdo, žádný auta, žádný lidi... |
Věra |
Zemská nemocnice! Tam se narodila Myška.
|
Michal |
Úplně jsem za ty léta zapomněl, že Praha má plno takovýchhle
temných a podivných domů... Celý to prostě vypadalo zlověstně. Uvnitř jsme
pak na chodbě s matkou čekali skoro hodinu na ortel... Po cestě jsem
měl místama strach, že Tereza umírá, takže mě pak dost
překvapilo, že se to všechno nějak zachránilo a že nepotratila. Když jí ovšem vezli na pokoj, připojenou,
chudáka, na takovej ten pojízdnej kandelábr, ani se
na mě nepodívala. Jenom procedila skrz zuby, že jsme
neměli do Prahy jezdit...(Pauza.) To bylo k nevydržení...(Pauza.) Po cestě na tramvaj mi matka přidělila
jednu jízdenku, a když jsem si chtěl dát cestou pivo, nepůjčila mi na něj
deset korun! Abych prej nezdržoval a jel domů...
|
Věra |
Fakt? |
Michal |
Co ti budu vykládat... Po třech stanicích jsem prostě
vystoupil. Bez koruny v kapse, jenom s tim krvavým
sakem, který jsem dal pod Terezu v taxíku... |
Věra |
To by chtělo zaprat ve studený vodě...
|
Michal |

(Jako by neslyšel.) Chvíli jsem chodil po městě, nic
jsem nevnímal...měl jsem úplně apokalyptickej pocit, byla přízračná
atmosféra, hřmělo... A pak začal ten slejvák. Nestihl jsem ani doběhnout do metra, promokl jsem na kost...a v tom metru jsem si uvědomil,
že vlastně nemám ani na jízdný. Chvíli jsem tam
stál a připadal si jako totální onuce. A pak jsem
si všim, že z toho zmoklýho saka kape na zem krev...
Řeknu ti, že jsem se fakt léta necejtil tak blbě a
zbytečně...
|
Věra |
(Ironicky.) Tak jsi se rozhodl zajít sem?
|
Michal |
Vzpomněl jsem si na tenhle byt a na tebe... Tehdy se
sem vždycky dalo zaskočit, když nebylo v ulicích zrovna příjemně. |
Věra |
(Smutně pokyvuje hlavou.Pak si náhle vzpomene.) Já
jsem úplně zapomněla na Myšku... ( Jde rychle do jídelny.) Myško! Ty jsi mi
tu usnula! (Vypíná TV a chce probudit dítě, ale to spí tvrdě, tak je bere do
náruče a odchází.) Já ji uložím a hned přijdu. (Zarazí se.) To tvoje
oblečení by se mělo dát do pračky... Kdybys to tam zatim dal, tak já to potom zapnu...
|
Michal |
(Přikývne.) Dobrou noc! (Věra odejde do pokojů za
závěsem. Michal zvedne u dveří opatrně chumel mokrých šatů a nese je přes
kuchyň do koupelny. Po chvilce ho vidíme průhledem jak šmejdí v kuchyni u
linky a pak ze stolu vezme kousek pečiva a s ním se vrací do haly. Hladově ho spolkne.
Nahlídne do hrnku, který stojí na stolku, ale když
ho shledá prázdným, zklamaně si jde sednout zase
do křesla.) Tady snad nemají vůbec nic k jídlu?
(Znovu se rozhlíží,
vrátí se do kuchyně a vzápětí je zpět, držíc v ruce
noviny.) Aspoň noviny, že tady mají. (Prohlíží je.)
Literární noviny. Prosinec. Sakra! Půl roku
starý... (Listuje.) To se podívejme! Věra! (Čte
nahlas.) "Vlastnit svůj příběh." Věra Fidesová.
Hmm? (Michal se začítá.) Po chvíli přeruší čtení
a zapálí si poslední cigaretu ze stolku a znovu
se začítá. Po chvilce.) " ...že
nelze vlastnit místo jinak než svou vůlí...
Není-li duch místa obsažen
v našem vědomí, jako by nebyl vůbec."
(Vrtí hlavou.) No, to je na
mě trochu moc... (Zazvoní telefon. Michal si toho
nevšímá. Po třetím zvonění
telefon zvedne. ) Prosím? (Pauza.)
Věra právě ukládá dítě... Nejseš to ty, Karle, náhodou? (Pauza.) Co? Šel jsem kolem, tak jsem se zastavil... Ne, ty vole, já jsem měl dneska hroznej
den! (Pauza.) Tereza je v nemocnici, měl jsem o ní
strach , zrovna jsem to teď vyprávěl Věře... (Pauza.)
Proč se ptáš? Chceš někam vyrazit? (Pauza.) No jo,
ty vole, když musíš ráno vstávat, tak vstávej...
(Pauza.) Ty jo! Dovolená! To, co jsem tady za ten
tejden prožil a to, co jsem se dověděl, to bych
jako dovolenou nepřál ani nepříteli! (Směje se.
Pauza.) No, jo, Věru?
(Vrátí se Věra. Když vidí Michala telefonovat, zaváhá
a pak projde přes jídelnu do koupelny, aniž by byla
spatřena.) Já nevím co tam tak dlouho dělá. Dítě jí
usnulo už tady. Stačilo ho jenom přenýst do postele.
(Pauza.) Tak ne? (Pauza.) Tak čau... (Michal
položí telefon.)
Proč volal ten vůl, když nechtěl s nikým mluvit?!
Já nic nechápu... (Klepne rukou do novin,
začíná být netrpělivý.) Sakra
kde je? (Volá.) Věro! (Pauza.) Věro, už jsi šla spát?
(Jde k zrcadlu, prohlíží se, ironicky.) Ještě mě tu
někdo natrapíruje v županu
(Věra se vrací přes kuchyň do haly.) |
Věra |
Dala jsem ti vymáchat to oblečení. Nevolal někdo?
Zdálo se mi - |
Michal |
Jo. Karel. |
Věra |
(Zaskočena.) Aha... |
Michal |
Ale nikoho nechtěl - teda tebe. Vykládal mi, že musí
jít brzo spát, protože ráno vstává... |
Věra |
Asi nečekal, že telefon zvedneš ty.
|
Michal |
(Rozpačitě.) Ty, Věro, neměla bys něco k jídlu?
|
Věra |
K jídlu? |
Michal |
Jedl jsem naposled v poledne... (Pauza.) Nebo aspoň
čaj, jestli bych tě mohl poprosit... |
Věra |
Čaj mám, ten ti udělám... (Pauza. Věra zajde do
kuchyně připravit čaj. Mluví odtud.) Jinak já jsem teď
zrovna jaksi bez finančních prostředků. Ale až
přijde Sára, něco mi dá. Slíbila, že si dneska
zajde do banky. Pak můžeme skočit do večerky... |
Michal |
Takže bys neměla ani tři pětky na cigára?
|
Věra |
Nemám tu prostě ani Ň.
|
Michal |
Sára ti půjčuje peníze?
|
Věra |
(Vykoukne z kuchyně.) Taková vzájemná výpomoc.
|
Michal |
Ona má peníze? |
Věra |
Její rodiče - mám na mysli francouzský rodiče -
nejsou zrovna chudáci, a když už ji jednou adoptovali, a pak se jí zase tak
trochu zbavili, tak jí alespoň platí... Prostě má něco v bance. |
Michal |
Zkrátka tě živí? |
Věra |
Neboj se, ona moc nerozhazuje. Je opatrná, zřejmě po
tobě. (Zmizí v kuchyni.) |
Michal |
Jak to, že si od ní bereš peníze?
|
Věra |
(Přijde.) No dovol? Žije tady a platí mi nájem.
|
Michal |
Ty seš normální parazit!
|
Věra |
Taky se o ni starám, jak už jsem ti, myslím,
říkala... Má dvě matky a dva otce, ale starám se o ni já! (Zajde do
kuchyně.) |
Michal |
Jaký starání? Je dospělá. A zadarmo to neděláš...
|
Věra |
(Stojí na prahu kuchyně.) O co ti jde?
|
Michal |
Proč nic neděláš? Proč nikde nepracuješ?
|
Věra |
(Usměje se.) Pracuj si sám, když nic lepšího
neumíš... |
Michal |
(Drapne noviny a plácá do nich, rozhořčeně.) Vlastnit
svůj příběh! Vlastnit svůj příběh, co to, prosim tě,
má znamenat? Copak ty vlastníš svůj příběh? |
Věra |
(Bere mu noviny.) Četl jsi to? Nečetl!
|
Michal |
Teď jsem to čet! |
Věra |
(Udiveně.) Že tě to tak rozčiluje?
|
Michal |
Co ty chceš psát o příběhu...
|
Věra |
Máš to tady jasně černý na bílým "Restituce -
ano, či ne?" A k tomu jsem já napsala o příběhu. (Zamyslí se.) Prostor můžeš
vlastnit jenom skrze svůj příběh. Takže vlastnictví je v podstatě věcí
volby... Volby a vůle! (Významně.) A ne žádných restitucí! (Odejde pro
hotový čaj.) |
Michal |
(Konsternovaně.) Vlastnictví je věcí volby!! (Pohrdavě.) A proč nevlastníš ani kus chleba a trochu kafe?
Proč sis to nezvolila? |
Věra |
(Vrací se s hrnkem čaje.) Nevěděla jsem, že dneska
přijdeš! (Podává Michalovi horký hrnek, ten jej uchopí celou dlaní, spálí se
a zařve.) Aúúú! (Rychle čaj odloží. Vztekle.) Já mám hlad, že bych žral hřebíky!
|
Věra |
(Klidně, potměšile.) Já mám taky celkem hlad.
|
Michal |
To je domácnost! Kde neni co žrát! To tvoje dítě šlo
spát o hladu? Nebo co?
Proč nic neděláš, když nemáš peníze?
S kým máš to dítě vůbec? |
Věra |
Co na mě řveš? |
Michal |
Ani cigaretu nemám! |
Věra |
To je zajímavý, jak chlapi těžko snášej hlad... Stačí
vynechat jedno jídlo a v tu ránu se stane z kultivovanýho muže primitiv!
Michal. To je čirej feminismus, tohleto! (Vztekle.) To já
nemám zapotřebí poslouchat. Vy ste si to tu na východě možná ještě neužili, tak vám to připadá atraktivní,
ale já mám dost. Děkuju, nechci! |
Věra |
Víš co, ty - solidní zápaďáku? Máš chodit na návštěvy
řádně ohlášen, slušně oblečen a s lahví v ruce... Pokud mě pamět neklame, přišel jsi mokrej, krvavej,
v kapse ani floka a somruješ tu cigarety a jídlo!
A ještě si dovoluješ na mě řvát, s kým mám dítě!
(Uraženě odejde do kuchyně. Pauza. Vidíme Věru, jak
vyšla z koupelny a vstoupila do matčiných pokojů.) |
Michal |
(Volá tiše.) Věro! (Vstane a jde ke dveřím kuchyně, kde mluví k Věře, aniž by ji viděl.)
Promiň, Věro, že jsem tak protivnej, ale já...jsem
dneska vážně strašně unavenej. (Pauza.) To, co se
dneska stalo Tereze, to byla jenom poslední kapka...
Jsem úplně na dně. A abych měl hlad a neměl co kouřit,
to už jsem nezažil několik let. (Na prahu se objeví
Věra, kterou jsme viděli projít zpátky z matčina pokoje přes jídelnu do kuchyně a podává Michalovi sáček s
křupkami.) |
Věra |
Našla jsem je u matky.
|
Michal |
To se mi snad zdá! Křupky. A celej pytlík!
(Posadí se a začne do sebe házet křupky a obezřetně
zapíjet čajem.) Tři ženský v baráku! A nic, co by
člověk mohl sežrat! To je neuvěřitelný!! (Pauza.)
Věro, nezlob se, ale můžeš mi vysvětlit, cos měla na
mysli tím svým článkem v novinách? Jakej příběh
vlastníš ty? (Pauza.) Vždyť celej tvůj příběh, to
jsou jenom příběhy tvýho okolí.
Žiješ ze dne na den, nic nemáš, nikdo za
tebou nestojí... (Významně.) Ty seš prototyp odsouzenej k zániku! |
Věra |
Já jsem prototyp? (Překvapeně.) To snad nemyslíš
vážně? Michal. Nevíš, co to je, bejt odkázaná sama na sebe! Nemáš
žádnou zodpovědnost! Člověk jako ty nemůže přežít! |
Věra |
Prototyp... (Pauza, posadí se.) Proč ne? Proč bych
nemohla být prototyp člověka odsouzenýho k zániku.
Někdo to být musí. (Pauza.) A pak, jestli není lepší
zaniknout, než poslouchat takovýhle kecy... (Pauza.) |
Michal |
Můžu se tě zeptat, jakej měl ohlas ten tvůj článek?
|
Věra |
Budeš se divit, ale naprosto žádnej.
|
Michal |
(Pokýve hlavou.) Budeš se divit, ale vůbec se nedivím...
|
Věra |
(Prudce.) A co ty? Ty máš kde svůj příběh?
|
Michal |
(Zaskočeně.) Já se žádným příběhem neoháním.
|
Věra |
Cha, cha! Ty že se neoháníš žádným příběhem! A nejsi
náhodou spisovatel? Nebereš dokonce peníze za svoje příběhy? Michal.
(Pomalu.) Spisovatel jsem a peníze si vydělávám psaním. Ale ne svýho příběhu!
Proto jsou ty tvoje knihy tak nesrozumitelný. |
Michal |
(Zaskočen.) Počkej, počkej! Pokud vím, mluvit jsme
začali o tvým příběhu, ten tady jaksi postrádám! |
Věra |
Klidně postrádej! (Vztekle.) Já zase postrádám ten
tvůj! A to přímo i v tvejch románech! Respektive v
těch slátaninách, který za romány vydáváš! |
Michal |
(Překvapen.) Co si to dovoluješ?! To přeháníš! (Pro
sebe.) To snad neni... to se mi ještě nestalo...
(Hlas mu přeskočí.) Dostal jsem několik literárních
cen, jestli o tom náhodou nevíš! |
Věra |
Co s nima? Někdo je dostat musí!
|
Michal |
No, to jsem ještě neslyšel, takovýhle zahořklý
kecy... (Jde ke dveřím, jako by chtěl odejít, když si uvědomí, jak je
oblečen.) Sakra, kde jsou moje hadry? |
Věra |
V pračce. (Michal se začne vztekle motat po
místnosti jako uvězněná šelma. Sundá si župan, praští s ním na křeslo a zamíří ke
dveřím. Cestou se zarazí a vrátí se k zrcadlu. Když se uvidí,
rezignovaně.) |
Michal |
Hned jak se to vypere, vypadnu. (Pro sebe.) Kdybych
si aspoň mohl zapálit! |
Věra |
Půjdeš v mokrým? |
Michal |
Třeba. (Zarazí se.) Cože, ty nemáš sušičku?
|
Věra |
Ne. |
Michal |
Sakra! To snad neni možný! Jak to, že nemáte sušičku?
Sto let za vopicema... |
Věra |
(Škodolibě.) Můžeš jít mokrej, jako jsi přišel! Ty
vyspělý západoevropský občane! Vzhledem k tomu, že nemáš ani na tramvaj, dá
se předpokládat, že se zahřeješ chůzí... |
Michal |
Co já tady dělám? |
Věra |
(Lekne se, pak uštěpačně.) To bych taky ráda
věděla... |
Michal |
Jak jsem mohl... |
Věra |
Promiň... (Odejde do kuchyně. Po chvilce ze dveří.)
Volal ti už ten Doktor? |
Michal |
(Otráveně.) Ne. |
Věra |
Několikrát telefonoval a vyptával se na tebe...
|
Michal |
K nám nevolal. To by mi matka řekla. (Pauza.)
|
Věra |
To je divný... |
Michal |
Mohl bych si pustit televizi, než se to prádlo
vypere? |
Věra |
(Zaskočena.) No... Proč ne? Pusť... Pro mě za mě...
|
Michal |
A nebo ne, lepší by bylo... Mohl bych se
vykoupat? Teče vám, doufám, teplá voda? |
Věra |
(Překvapeně.) Vykoupat? No... Jo... V koupelně pořád
ještě teplá voda teče... Ta se neplatí v hotovosti, zatim... |
Michal |
(Začne si pohvizdovat...) Župan mám, ručník tam najdu... (Odchází do koupelny.) Bylo mi ctí... (Věra za ním hledí, jak odchází
přes kuchyň do koupelny. Sedne si do křesla a dá si hlavu do dlaní. Déšť za
okny zesílí, Věra chvíli sedí takto opuštěně v hale, potom se podívá na
hodinky, jde k TV, kterou zapne; její namodralé světlo se rozlije po celé
zatmívající se hale. Slyšíme opět "Riders on the storm", silný déšť. Tma.)
|

9. OBRAZ

Tentýž večer, později. TV bez zvuku svítí do jídelny, nikoho však není vidět... Přichází Věra z pokoje za závěsem. Zastaví se tak, aby viděla na TV, chvilku přepíná programy, potom TV vypne. Bouchá na dveře koupelny z jídelny.
Věra |
Žiješ ještě? |
Michal |
(Z koupelny.) Jo. |
Věra |
To jsem ráda... (Podívá na hodiny.) Kde ta Sára vězí?
Ani neví, jak je dneska očekávaná... (Jde k oknu, otevírá je. Venku přestalo
mezitím pršet. Květy kaštanu svítí ve tmě.) Je nádherný vzduch... (V tu
chvíli se na chodbě rozsvítí světlo a někdo stoupá tichem po schodech. Věra
otevře vstupní dveře a vyhlédne na schodiště. Po chvíli vstupuje Sára.)
|
 |
Sára |
Ahoj, ty na mě čekáš? |
Věra |
Hmm. Mám hlad jako vlk, a popravdě řečeno poslední
rohlík snědla Myška k večeři. Není tu vůbec nic...
(Spiklenecky, téměř šeptem.) Vyzvedla jsi peníze? |
Sára |
(Usmívá se.) Něco lepšího... |
Věra |
Jídlo? (Sára přikývne.) |
Věra |
Z recepce? |
Sára |
(Znovu přikývne.) Šunkové závitky, sýr, losos...
|
Věra |
A pečivo? |
Sára |
Taky... |
Věra |
(Ožije.) Sem s tim! (Sára začne vyndávat malé balíčky
v ubrouscích z tašky a Věra je radostně pokládá na
stůl, rozbaluje je a hned ochutnává. S plnou pusou.)
Mimochodem. Je tady Michal. V koupelně. |
Sára |
(Zaraženě.) V koupelně? (Znejistí.)
|
Věra |
Původně měl taky hroznej hlad. Pak si ale vlezl do
vany. Už je tam skoro dvě hodiny...
(Zvedne se a jde přes kuchyň ke dveřím koupelny a
volá.) Michale! Dobrá zpráva! Vlastně hned dvě dobrý
zprávy! Přišla Sára a přinesla jídlo! Tak dělej, než
ti to sníme... (Vrátí se na místo a pokračuje v jídle.
Sára vyndává ještě další balíčky a rozbaluje je. |
Sára |
Vajíčka plněná humrem...
|
Věra |
Jé! |
Sára |
Avokádo... |
Věra |
Ať žije kulturní a společenský život! (Zarazí se.)
Ale Michalovi nemusíme hned vysvětlovat, odkud jsi to jídlo přinesla. Co
říkáš? |
Sára |
(Pokrčí rameny.) Jak chceš...
|
Věra |
Jinak máš můj obdiv! (Zazvoní telefon. Sára jej jde
zvednout, Věra pokračuje v jídle.) |
Sára |
(Telefonuje.) Prosím? (Pauza.) Ale já - (Pauza.) Ale
já nejs... Moment. (Zakryje sluchátko, k Věře.)
Volá nějaká paní a chce mluvit s Michalem... Spletla
si mě s tebou. Říkala mi Věro... |
Věra |
(Sahá po sluchátku, ale něco jí dojde a ucukne.) To
bude Michalova matka. (Pauza.) Řekni jí, ať chvíli počká... |
Sára |
(Telefonuje.) Malý moment... (Váhá.) On je ve vaně.
Já se ho pokusím zavolat... |
Věra |
(Jde ke koupelně a přes dveře volá.) Michale! Telefonuje ti tvoje matka. (Pauza.) Co jí mám říct?
|
Sára |
(Zakrývá sluchátko. K Věře.) Vypadá to, že se
zlobí... |
Věra |
(Do koupelny.) Jo. (Vrací se ke stolu. K Sáře.) S tim my nic nenaděláme. Řekni jí, že už jde...
(Pokračuje v jídle...) |
Sára |
Malý moment, hned přijde... (Ze dveří koupelny vyjde Michal v županu s ručníkem na hlavě.)
|
Michal |
Ahoj Sáro! |
Sára |
Dobrý večer, ahoj...
|
Michal |
(Telefonuje.) Haló? (Pauza.) Ale prosim tě, jsem snad
dospělej, ne? (Pauza. Potom překvapeně.) Cože, co?!
(Pauza.) Kdy? (Zoufale.) Ach jo... Jo. (Pauza.)
Ještě něco? (Pauza.) Ne! (Odloží prudce telefon a zůstane stát zády k hledišti.)
|
Věra |
(Opatrně.) Michale, Sára přinesla jídlo...
|
Michal |
Nemám chuť. (Úsečně.) Tereza potratila. (Odejde zpět
do koupelny. Pauza.) |
Sára |
...Jeho žena - |
Věra |
Hm... (Pauza. Znovu zvoní telefon. Věra se Sárou se
po sobě podívají, Sára jej zvedne.) |
Sára |
(Telefonuje.) Prosím? Ano, moment! (Sára odkládá sluchátko. K Věře.) Znovu Michalova matka! (Volá.)
Michale! Telefon! (Michal znovu po chvilce přichází.) |
Michal |
Tady je zima. (Telefonuje.) Ano?... (Vztekle.) Co
bych asi tak dělal ve vaně? Koupu se! (Pauza.) Odkud víš, že jsem tady?
(Pauza.) Jo, Karel... Hmm... (Pauza.) Jo! Už mi sem nevolej! (Prudce zavěsí
telefon a aniž by se na Věru nebo na Sáru podíval, odchází zpět do koupelny.)
|
Sára |
(Jde zavřít okno. Rozpačitě.) Věro, můžu se tě na
něco zeptat? |
Věra |
No jistě... |
Sára |
Ty a Michal jste spolu někdy chodili?
|
Věra |
(Zaskočena.) Chodili? No... (V rozpacích.) To je
těžký říct... (Pauza.) Něco mezi náma bylo, ale asi
jsme spolu moc nechodili... |
Sára |
Víš, já bych byla velmi nerada, aby ses na mě
zlobila. Mně připadá, že se na mě kvůli Michalovi nějak hněváš. |
Věra |
(Rychle.) Ale ne, to se ti zdá... To je nesmysl.
|
Sára |
To jsem ráda. Já jsem se s ním tenkrát v noci
bavila hlavně proto, abych zjistila, s kým Milada před odjezdem chodila.
|
Věra |
(Skrývá rozpaky.) Aha... A co? Zjistila jsi něco?
|
Sára |
Nemohl si vzpomenout a pak došel k závěru, že asi s
nikým... |
Věra |
Hmm... (Pomalu.) Hlavně když si k tobě nic nedovoloval.
|
Sára |
Nebála jsem se ho. Byt byl plný lidí a ten Petr,
který spal za dveřma v hale, byl úplně střízlivý. Poznala
jsem to... |
Věra |
Opravdu? Myslela jsem, že je na mol.
|
Sára |
Jinak bych tam asi s Michalem sama nešla. Já totiž
mužům moc nevěřím. Špatná zkušenost. |
Věra |
Tobě někdo ublížil? |
Sára |
(Přikývne.) |
Věra |
(Konsternovaně.) Opravdu?
|
Sára |
(Tiše.) Proto se moji rodiče rozvedli... (Pauza.)
Kvůli mně... |
Věra |
(Potichu.) Tvůj otec?
|
Sára |
(Přikývne. Potom si zakryje obličej...)
|
Věra |
Aha... Teď už mi je leccos jasnější... Proto jsi taky
teď přijela dřív... |
Sára |
(Přikývne.) Nechci ho už nikdy vidět... (Věra Sáru
obejme.) Říkal mi, že za mnou přijede do Čech... Dělá, jako by se nic
nestalo... Chce abych studovala ve Francii. Minule mi vyhrožoval, že mi sem
nebude posílat žádný peníze... |
Věra |
(Překvapena. V rozpacích.) Nebude ti posílat peníze?
|
Sára |
Že ho sem nepustíš, Věro, kdyby přijel?
|
Věra |
(Vrtí hlavou.) Milada to ... všechno ví?
|
Sára |
Ne. K čemu by jí to bylo? (Věra pustí Sáru, sklopí
hlavu...) Myslím, že kdybych znala svého pravého otce, že by se mi
ulevilo... (Udeří na Věru.) A ty opravdu nevíš s kým Milada chodila?
(Přichází Michal s ručníkem kolem krku, v županu...) |
Věra |
(Rychle.) Já tě pustím. Pojď si sednout sem, ať se
můžeš najíst... (Michal mlčky zaujme Věřino místo, sedne si a tupě zírá před
sebe. Pauza.) |
Michal |
Sáro, ty náhodou nekouříš, viď?
|
Sára |
Ne... |
Michal |
Ale třicet korun bys u sebe našla, že jo?
|
Sára |
(K Věře.) Ty už nemáš vůbec žádný peníze? (Zděšeně.)
Promiň, ale vůbec mi to nedošlo... |
Michal |
(Nevěřícně si prohlíží jídlo na stolku.) Myslel jsem,
že strádáte hlady... |
Sára |
Není to tak zlé... |
Věra |
(K Michalovi.) Vem si!
|
Michal |
(Rezignovaně.) Tereza tam, chudák, někde leží v narkóze... Prej potratila krátce po tom, co jsme odešli...
(Pauza.) To ticho před bouří bylo tak zlověstný, neměl
jsem dobrej pocit už během odpoledne... (Pauza.)
Potřeboval bych si zapálit... |
Věra |
Tak se místo toho najez!
|
Michal |
Co je to za blbou radu?! (Zazvoní telefon.)
|
Věra |
To bude zase tvoje matka, Michale. Raději si to
zvedni sám... |
Michal |
Už s ní nechci mluvit! (Pouští se do jídla, Věra
váhá, pak sama zvedne telefon.) |
Věra |
(Do sluchátka.) Prosím, Věra Fidesová... (Pauza.)
Dobrý večer, doktore! (Pauza.) Hmm... (Pauza.) Sedí
tady. Ano, přímo tady. Můžu vám ho dát k telefonu...
(Michal gestikuluje, že nechce s nikým mluvit.)
Moment... Tak on... (Zaváhá.) Můžu mu něco vyřídit?
(Pauza.) Chviličku, já se ho zeptám.
(Zakryje sluchátko. K Michalovi.) Doktor by tě rád
co nejdřív viděl, něco pro tebe má.
(Michal odmítavě vrtí hlavou.)
Co mu mám říct? |
Michal |
Nevím. |
Věra |
(Chvíli váhá.) Doktore, jste tam? Nedá se s ním teď
vůbec mluvit. Ono... Totiž jeho žena... Před chvílí se dozvěděl, že jeho
žena potratila... Tak, tak snad radši jindy... (Pauza.) Tak moment!(Znovu
zakryje sluchátko, k Michalovi, který zatím pořád jí.) Jestli tady prej budeš ještě za hodinu, přišel by, jenom
by ti něco předal a hned by zase šel... |
Michal |
(Rozčíleně.) Kurnik! Co mi chce předávat! Já od něj
nic nechci! (Věra zakrývá sluchátko, aby Doktor nic
neslyšel.) Co já vím, kde budu za hodinu? Ani nemám
v čem odejít... Ani nemám kam, v podstatě... |
Věra |
(Do telefonu.) Jestli to spěchá, tak přijďte... Já
budu vzhůru. A Michal tady možná taky ještě bude... A nebo mu to prostě
můžete nechat tady, ne? Nebo je to nějaká vzácnost?(Pauza.) Vy jste ale
tajnůstkář... (Pauza.) Tak přijďte. Zatím nashle... (Věra položí
telefon. Vzdychne.) Co je to dneska za večer? Ten
doktor byl jako v tranzu. Vůbec se nechtěl dát odbýt. |
Michal |
Co sem furt leze? Už tady byl na večírku a nic kloudnýho z něj nevypadlo... Pořád se po mně díval, jak
Ježíšek před nadílkou... (Nervózně.) Já nevim, co
ten chlap po mně chce? |
Věra |
Je nějakej divnej, to máš pravdu...
Jako by se k něčemu chystal, nebo co... |
Michal |
Blázen. |
Sára |
A on přijde teď v noci?
|
Věra |
(Dívá se na hodinky.) Počítám, že tak za hodinu by tu
mohl bejt. Odstěhovali ho chudáka až na kraj Prahy... Někam do Horních Měcholup....
|
Sára |
Jsem hrozně unavená... (Hotoví se odejít.)
|
Michal |
Sáro? |
Sára |
(Usměje se.) Co? |
Michal |
(Naznačí, že by potřeboval cigaretu.) Nezapomněla jsi?
|
Sára |
Jo! Promiň, málem bych zapomněla... (Vyndává z tašky
peněženku, přehrabuje se v ní.) Nemám víc než stovku,
stačí to? (Podává bankovku Michalovi, ten si jí bere.) |
Michal |
Bohatě. |
Věra |
(K Sáře.) Víc u sebe opravdu nemáš?
|
Sára |
Zítra zajdu do banky. Hned ráno...
|
Věra |
Nemám už vůbec nic... (Začne sklízet jídlo se stolu.)
Aspoň něco musím nechat Myšce na ráno! |
Michal |
(Opře se pohodlně.) Myška snídá lososa a humry? Kde
se to tu vlastně vzalo? (Sára se podívá na Věru.) |
Věra |
Nestarej se. Nechutnalo ti snad?
|
Michal |
(Dívá se Věře do očí.) Nemáš ani floka a takovýhle
lahůdky... Odkud to je? |
Sára |
Já jsem to - |
Věra |
Přinesla z recepce...
|
Michal |
(Podívá se na Sáru, pak na Věru.) Ona krade na
recepcích? |
Věra |
Nekrade. Nemoralizuj... Trochu toho někdy přineseme,
když jsme zrovna bez peněz. |
Michal |
To snad neni možný! (K Věře.) Ty ji učíš krást!
|
Věra |
Nepleť se do toho...
|
Michal |
Krást na recepcích... No to jsem se dostal do společnosti...
|
Sára |
Ale neděláme to často.
|
Věra |
(K Sáře.) Neomlouvej se, Sáro! Michal je ze západu a
tam, jak asi sama víš, se na recepce dostanou jenom přežraný lidi... Uznej,
má to logiku? (Ironicky.) Tady to kapitalisti ještě nedržej tak pevně v rukou,
a kdo má nějakou tu zadní cestičku, nejlépe mezi ty
poslední, kteří se stali prvními, může se občas
zadarmo najíst! |
Michal |
(Pohrdavě.) To je teda životní styl!
|
Věra |
Je! |
Michal |
Ty ji prostě kazíš! Ničíš jí charakter!
|
Sára |
Ne, Michale... (Překvapena jeho výpadem.) To není
pravda. Udělala jsem to sama od sebe... Viděla jsem, že to tak dělá plno
lidí... |
Michal |
- Včetně Věry... (Pohrdavě.) Majitelky příběhu!
|
Věra |
(Usměje se, pak jedovatě.) Tu Sářinu stovku, co si
tady sezob, asi nebudeš potřebovat celou, že jo? |
Michal |
Asi budu... |
Věra |
Skočila bych aspoň pro mlíko a pro kafe... Na ráno.
Za chvilku tady totiž zavřou poslední obchod... |
Michal |
Jdu taky... (Vykročí ke koupelně, pak se ale zarazí.)
Když dovolíš, znovu bych si půjčil ten dědův parádní
oblek... |
Věra |
(Ironicky.) Beze všeho. Děda už ho nenosí. Jsem moc
ráda, že ti tak pěkně padne... (Michal odejde do koupelny.) |
Sára |
(Směje se. K Věře.) On to nemyslel vážně, že jo?
|
Věra |
Právě, že myslel, bohužel... (Věra sklízí poslední
zbytky se stolu a nese je do lednice. K Sáře.) Večeře se ti povedla, Sáro.
Už na to nemysli. "Sytý hladovému nevěří." České přísloví... A všimla sis,
že se nejdřív nacpal a potom začal moralizovat? Na lačno by určitě takhle charakterní nebyl...
Ani starostlivej... A jdi už spát...
(Vrátí se Michal, zase v oblečení po dědovi, jde
rovnou k hlavním dveřím.) |
Michal |
V kolik zavíraj? Nerad bych to prošvih. Nekouřil
jsem už několik hodin... |
Sára |
Do půlnoci je ještě čas...
|
Michal |
Ještě tam prší, Sáro?
|
Sára |
Když jsem se teď vracela domů, tak už nepršelo...
|
Věra |
Sáro, prosím tě, podívej se... (Zatímco Věra v
kuchyni uklízí poslední zbytky do lednice, Sára zajde
na jeden ze záchodů, nechává za sebou otevřené dveře
a my vidíme jak otevírá okénko do světlíku.) |
Sára |
(Volá zpátky do haly.) Je ticho...
|
Věra |
Dobrý, díky... (K Michalovi.) Dojdu si jenom pro pro
svetr, hned jsem zpátky...(Věra odchází do svého pokoje, Sára se vrací do
haly.) |
Sára |
Já už se rozloučím...
|
Michal |
Dobrou noc, Sáro... (Zarazí se.) Ale nejspíš se ještě
uvidíme... Není vyloučeno, že tady přespím... |
Sára |
Hmm... Ahoj. |
Michal |
Sáro! |
Sára |
(Už na odchodu se překvapeně otočí.) Ano?
|
Michal |
(Rozpačitě.) Proč ses šla podívat přes záchod do
světlíku, jestli venku neprší, když stačí otevřít okno? |
Sára |
To jsem se naučila od Věry. Ve světlíku je slyšet
všechno, co se venku děje... |
Michal |
Ve světlíku? |
Sára |
Nejen déšť, ale i ostatní zvuky města se tady ozývají
s mnohem větší silou, než zní ve skutečnosti. |
Michal |
To neni možný... |
Sára |
Je! Prý v prvních dnech revoluce, když v televizi
hlásili, že v ulicích Prahy je klid, stačilo jenom otevřít okno do světlíku,
abys hned pochopil, že lžou. Skandování odněkud z Václavskýho náměstí tady dunělo
jako z bezprostřední blízkosti. Dokonce bylo rozumět
každýmu slovu. (Pauza.) Věra tvrdí, že světlíky jsou
píšťaly, skrze které hraje město svoji píseň...
(Sára se usměje a Michal na ní překvapeně hledí. Z pokoje se vrací Věra.) |
Věra |
(K Sáře.) Michalka spí... Klidně si jdi lehnout k
sobě do pokoje, já se za chvilku vrátím... |
Sára |
Dobrou noc. |
Věra |
Dobrou... |
Michal |
Dobrou noc, Sáro. (Věra a Michal odejdou hlavními
dveřmi. Tma.)
|
|
   
10.
OBRAZ

Noc. V hale je tma. Zazní zvonek od dolních dveří. Dlouze zní tichým bytem. Opakuje se. Po chvíli se vynoří zpoza závěsu Sára v noční košili a v županu. Chvíli poslouchá, zvonek se ozve znovu.
Sára |
(Rozsvítí.) Kdo to může být? Dvě hodiny... (Jde k
domácímu telefonu.) Kdo je? Moment, já zavolám Věru. Tak já vám otvírám!
(Zmáčkne bzučák. Pak odejde pro Věru. Na chodbě se rozsvítí. Je slyšet jak
někdo stoupá tichem vzhůru. Ozve se lehké zaklepání. Sára se vrátí. Mluví přes zavřené dveře.)
Pane doktore, Věra není doma...
(Pauza.) |
 |
Doktor |
(Z chodby.) Aha. (Pauza. Sára váhavě otevře. Vstoupí
Doktor. Má velkou tašku.) |
Sára |
Dobrý večer. |
Doktor |
Dobrý večer. (Ukloní se.) Velice se omlouvám, slečno
Sáro, že vás ruším takhle pozdě. Byl jsem však domluvený s Věrou. |
Sára |
(Přikývne.) Já vím... Nemám tušení, kde by mohla být?
|
Doktor |
A Michal? |
Sára |
Odešli spolu... |
Doktor |
Je tam krásná noc a nádherný vzduch... To už je
dneska vzácnost! Snad se šli projít... |
Sára |
Doufejme...
|
Doktor |
Probudil jsem vás. Velmi se omlouvám... Ale myslel
jsem, že to stihnu dřív... Šel jsem až tam od nás pěšky... |
Sára |
(Potlačuje zívnutí.) Pěšky?
|
Doktor |
Při bouřce spadl strom.
|
Sára |
(Dívá se na velké zavazadlo.) S touhle taškou jste
šel pěšky? |
Doktor |
Když už jsem se jednou vydal na cestu, nechtěl jsem
se vracet... Mohl bych tu na ně počkat? |
Sára |
Já myslím, že ano. (V rozpacích.) Ustelu vám v knihovně...
|
Doktor |
(Rychle.) Ne, to není třeba. Nebudu spát...
|
Sára |
Tak si alespoň udělejte pohodlí... Nebo jestli chcete
něco na čtení... |
Doktor |
Já vím. Tu knihovnu znám dobře...
|
Sára |
(Usmějě se.) Aha...
|
Doktor |
Jste velmi podobná vaší mamince, Miladě...
|
Sára |
Vy si na ni pamatujete?
|
Doktor |
Jak by ne! Milada a Věra byly velké kamarádky. Všude
chodily spolu... Milada byla oproti Věře křehká a a bledá, jakoby průsvitná.
Vzpomínám si, že uměla hrát nádherně na piano... |
Sára |
K tomu už se ve Francii nikdy nevrátila...
|
Doktor |
Co teď dělá?
|
Sára |
Žije na venkově, kousek od Paříže. Má dvě malé děti a
a čeká třetí... |
Doktor |
Jste jí moc podobná... Ona byla o něco drobnější, ale
měla v sobě něco andělského, podobně jako vy. |
Sára |
Znám jí málo... Prožily jsme spolu vlastně jenom
jedno léto. Tady v Čechách... Vyprávěla mi hodně o svém dětství, ale o tom
co následovalo pak, už ne. |
Doktor |
Třeba to nebylo nic příjemného...
|
Sára |
Nevzpomínáte si s kým chodila, než se vystěhovali?
|
Doktor |
(Prudce na ni pohlédne.) To vám nepovím... (Vrtí
hlavou.) Opravdu. Nevím o tom, že by měla Milada chlapce... Byla taková
tichá, subtilní... |
Sára |
Nikdo si nevzpomíná, že by byla Milada s někým
chodila... To je záhada... Ani Věra o tom nechce mluvit... (Pauza.) |
Doktor |
Umíte obdivuhodně česky...
|
Sára |
Učím se už pět let. Jazyky mi nedělají problémy.
|
Doktor |
Obdivuji vaši odvahu, se kterou jste se vydala do
světa! Tak mladá! |
Sára |
Cítím se v Čechách víc doma, než ve Francii... Abyste
mi dobře rozuměl, ne že by se mi
nestýskalo, ale necítím se vlastně nikde úplně doma.
I tady zůstávám jenom hostem... A u rodičů jsem se
tak cítila celé dětství... |
Doktor |
Já také, slečno Sáro! (Radostně.) V tom vám rozumím!
|
Sára |
Jsem hrozně unavená... (Pauza.) Proč se mnou Věra
nerada mluví o Miladě, nevíte Doktore? |
Doktor |
Nediv se jí...
|
Sára |
Leží to mezi námi jako kámen...
|
Doktor |
Jestli to není tím... Jak bych vám to... Pokud se
pamatuji Věra od malička slýchávala svou Babičku, jak
oplakává Naďu, která emigrovala, jako by byla mrtvá...
A při tom, jak to zní dneska směšně! Žila jenom
v Paříži... V mládí jí potom odjel otec, loučila
se s ním, jako navždy. Potom nejlepší kamarádka a -
(Zarazí se.)... Michal.
Jako když si drak z pohádky pravidelně přichází pro
svou oběť... (Sára usíná.)
Ale vy už spíte, slečno Sáro! Nezdržujte se se mnou. Počkám až se někdo
objeví... |
Sára |
Nezlobte se...
|
Doktor |
(Uklání se Sáře, chce jí políbit ruku.) Mnoho
štěstí... Škoda, že jsem vás nepoznal dřív. |
Sára |
(Trochu překvapena.) Dobrou noc...
(Sára odejde.
Doktor si s jakýmsi patosem svlékne plášť, vyndá
si ramínko ze skříně a pečlivě si zavěšuje
svrchník na věšák. Pak se přezuje do "svých" pantoflí. Nakonec zmizí i
s velkou taškou v knihovně, odkud se vzápětí začne šířit žluté světlo stolní
lampy. Slyšíme hlasitě tikat hodiny, zvuk tikotu se posléze přesune i do
hlediště, kde sílí a krouží. Prostor bytu začnou vyplňovat zvuky ze snu:
šepot, vzdechy a přibude šustění papíru, jakoby někdo četl
a otáčel stránky...) |
Doktor |
(Vyběhne z knihovny. Vztekle.) Kde mám svůj župan? (Z
temné kuchyně vyjde Babička a zastaví se doktorovi za zády. Tikot hodin se
zastaví, ostatní zvuky se ztlumí. Doktor vycítí, že se něco změnilo, lekne
se a prudce se otočí. Když uvidí postavu Babičky, uklidní se.) |
 |
Doktor |
(Radostně.) Milostpaní! (Hodiny jsou zase slyšet, i
když potichu.) |
Babička |
Doktore! Dlouho jsi tu nebyl...
|
Doktor |
(Rozmrzele.) Někdo mi vzal můj župan.
|
Babička |
(Přikývne.) Věra ho půjčila Michalovi...
|
Doktor |
(Štítivě.) Michalovi?
|
Babička |
A ten ho nechal ležet v koupelně... (Doktor kvapně
zmizí ve tmě a vzápětí se vrací s fialovým županem přes ruku... Prohlíží si
jej na světle, pak se obřadně oblékne a převáže si opasek. Vypadá velmi
důstojně. Zkontroluje svůj zjev v zrcadle... K Babičce.) |
Doktor |
Už se mi stýskalo... Od těch dob, co sem k vám nemohu
jen tak zaskočit na kus řeči, co jsem daleko od vás, i od... I od tohohle
bytu, cítím se, jako bych byl ve vyhnanství... Jako bych ztratil spojení...
|
Babička |
Doktore?
|
Doktor |
(Všechno ztichne. Otočí se k babičce, chvíli si
vzájemně hledí do očí. Pauza. Doktor pak sklopí hlavu.) Já vím... |
Babička |
(Varovně.) Nedělej to...
|
Doktor |
Ach! To poslouchám celý život!!
|
Babička |
(Překvapeně.) Co?
|
Doktor |
Ach ne! Celý můj život se opakuje stále tatáž
situace. Na něco důležitého pomyslím, co by mohlo změnit můj osud ... A hned
jak pomyslím, vynoří se odkudsi někdo, kdo mi začne opakovat: "Nedělej
to!"... Milostpaní! Víte jak vás mám rád a i vy... I vy mě zrazujete od mých
rozhodnutí... Takhle to dál nejde! Musím se konečně rozhodnout! A jednat...
|
Babička |
Tohle ale ne...
|
Doktor |
Copak je to na mně tak vidět?
|
Babička |
Přímo to z tebe vyzařuje...
|
Doktor |
Jsem úplně sám. (Pauza.)
|
Babička |
Přišel jsi za Michalem?
|
Doktor |
Ano, za ním také... Měl jsem Michala svého času moc
rád... Když sem tehdy chodíval za Věrou... Vyčítám si , že jsem zavinil...
No, zkrátka, že jsem to byl já, kdo má na svědomí Michalův odjezd...
(Babička opět pokývá hlavou.) Čekám už
léta na situaci, až to někomu budu moci nějak...
nějak vysvětlit. Ale zdá se mi, že to jakoby nikdo
nechce slyšet, nikoho to snad ani nezajímá... (Zarazí
se.) Teda... Já vím, že Věra - (Podívá se
provinile na Babičku.) Věra by mě vyslechla...(Přitaká sám sobě, zjihle.) Věruška! (Zlostně.) Půjčila
Michalovi můj župan! (Změní tón, něžně.) Věruška
není jako oni... |
Babička |
Oni? Máš na mysli Naďu a Kazimíra?
|
Doktor |
Ano. (Plačtivě.) Jako její teta a otec, jejichž podoby se v ní tak vzácně slily, ale jejichž životní síla - (Hlas se mu
zlomí.) Chtěl jsem jen říct, že - (Přemáhá se.) - že Věruška... |
Babička |
(Přísně.) Že Věruška by ti odpustila to, co Kazimír a
Naďa nikdy! |
Doktor |
(Tiše.) Věruška je jako já... Copak jsem jí to mohl
udělat? Zatížit ji svým příběhem, když... (Náhle velmi rozhodně.) Když svůj
vlastní nemá? |
Babička |
Ale má... Všichni máme! (Babička se zvedne z křesla.)
Ne! Neodcházejte, prosím vás... Ještě ne, milostpaní... Ještě se mi nechce,
jste asi poslední člověk, který mě poslouchá... (Babička míří ke stěně vedle hlavních dveří, Doktor
zrychluje mluvu.) Přinesl jsem Michalovi svoje
deníky... Víte, že když si je člověk čte, připadá
mu - aspoň mně se to zdálo - že čte skutečný smysluplný příběh se začátkem a koncem, s logickým vývojem událostí... Při čtení mě několikrát napadlo "Škoda, škoda, že jsem u toho nebyl, tohle mohla být velice zajímavá situace."
(Vzdychne.) Ach jaký je to klam! Jenom já vím, jaký je to všechno klam...
Copak hromadění událostí stačí k tomu, aby si člověk mohl říct "Žil jsem!"?
(Babička stojí skoro až u zdi otočená zády k Doktorovi, ale po jeho posledních slovech pomalu otočí
hlavu, mírně se zakloní a přes rameno na nás hledí,
jako by se dívala ze staré fotografie. Scéna potemní a bodové světlo vykrojí ze tmy ovál Babiččina
portrétu. Teď teprve si uvědomíme, že účes Babičky
je "mikádo", které se nosilo ve třicátých letech,
v době, kdy Babička byla mladou ženou.) |
Babička |
Co když se tvůj příběh odehrál úplně jinak, než
sis zapsal? |
Doktor |
(Vystrašeně.) Co? (Pauza. Doktor sklopí hlavu.)
|
Babička |
Neboj se, Doktore... (Ovál portrétu začíná tmavnout.)
|
Doktor |
Ne, neodcházejte ještě... Ještě aspoň chvíli...
(Portrét zmizí, ale pomalu se začnou rozsvěcet tři bodová světla, která
osvětlují tři židle v jídelně. Babička, aniž bychom to zpozorovali, se
vrátí do haly, usedne do volného křesla, podepře si čelo rozevřenou dlaní
jako by přemýšlela a upřeně se zadívá před sebe... V tu chvíli už skrze reproduktory spěchají z hlediště ke stolu dva zvuky. Zleva
zvuk nalévání čaje z konvice a zprava babiččin tichý
hlas. Vzpomínka na situaci v jídelně před několika
lety. Slyšíme jenom hlasy Babičky, Doktora a Věry
a decentní zvuky, které způsobuje popíjení odpoledního čaje, cvakání lžiček o
porcelán, nalévání nápoje do šálků... Všechny zvuky vycházejí z
reproduktorů, které jsou umístěny v jídelně. Tři bodová světla zaměřená na
tři židle stojící kolem stolu se lehce chvějí, jakoby sledovaly postavy na
nich sedící. |
Bab.(Z rep.) |
Ještě čaj, doktore?
|
Dr.(Z rep.) |
Ještě jeden šálek. Pro zahřátí... (V bytě se pomalu
rozsvítí tři lampičky, které žhnou teplým, žlutým světlem.) |
Bab.(Z rep.) |
Věruško, nakrájej ještě kousek bábovky k čaji...
|
Dr.(Z rep.) |
Na tohle jsem se těšil celý den.
|
Věra(Z rep.) |
Nepřehánějte, doktore...
|
Dr.(Z rep.) |
Venku je nevlídno, zima, všude ten rozježděný
sníh... |
Bab.(Z rep.) |
Já, když jsem se šla dopoledne projít po pobřeží, tak
bylo hezky! |
Dr.(Z rep.) |
No jó, dopoledne! To je krásně... Ale ráno v osm,
a večer v půl pátý... |
Věra(Z rep.) |
(Rozčíleně.) Proč to pořád pleteš? (Klidněji.) Všiml
jste si, doktore, že babička v životě neřekne "nábřeží", ale vždycky jenom
"pobřeží"? A přitom kolikrát v životě byla u moře? Celý život
strávila
ve středních Čechách? (Rozhořčeně.) A pobřeží... |
Bab.(Z rep.) |
Nemůžu si pomoct! Když cítím vedle sebe vodu,
vzpomenu si na moře... Došla jsem tehdekrát až
ke Karlovu mostu... Nebyla tam ani noha. Ticho,
že jsem slyšela chroupat sníh pod botama... A za mýho mládí... (Lítostivě.)
Tudy jezdívala
tramvaj, všude plno lidu... |
Dr.(Z rep.) |
Věruško, pamatuješ se, jak jsme nedávno mluvili o té teoretické možnosti, že by se na
Karlově mostě mohli v jednu chvíli míjet Franz Kafka s Jaroslavem Haškem? |
|
Věra(Z rep.) |
Jo, to jsem někde četla...
|
Dr.(Z rep.) |
Jak to bylo?
|
Věra(Z rep.) |
Nic, jenom... Že je to teoreticky možný. Kafka, který
mohl směřovat na Staré město z Hradčan, se na mostě potkal s Haškem, který
táhl například z Karlína na Smíchov... |
Dr.(Z rep.) |
Ne, ne. To nemyslím... Mluvili jsme ještě o něčem
jiném... |
Věra(Z rep.) |
(Přemýšlí.) Mluvili jsme tehdy o tom, že pokud se
tenkrát na mostě Kafka s Haškem opravdu minuli, jako dva proti sobě
kráčející chodci, v té chvíli se vlastně z tehdejšího úhlu pohledu nestalo naprosto nic, co by stálo za povšimnutí.
|
Dr.(Z rep.) |
A nejspíš to tak bylo... Ti dva se asi vůbec neznali a o svých existencích vzájemně nic nevěděli...
|
Věra(Z rep.) |
Jestliže se tehdy opravdu něco podobného odehrálo,
rozhodl o tom až teprve náš vztah k této hypotetické epizodě... Náš vztah k
Haškovi, ke Kafkovi, ke Karlovu mostu, k myšlenému okamžiku, ve kterém se protíná čas s popsaným příběhem a který my s odstupem času, můžeme vlastnit, jako svoji minulost...
|
Bab.(Z rep.) |
Měla by ses vdát...
|
Věra(Z rep.) |
To taky...
|
Dr.(Z rep.) |
Ne, Věruško, mě to zajímá. Mluv dál...
|
Věra(Z rep.) |
Až jindy, doktore...
|
Dr.(Z rep.) |
Klidně se tam mohli setkat! Proč ne?
|
Věra(Z rep.) |
Co by z toho měli, že jo, babičko?
|
Dr.(Z rep.) |
Oni nic, ale my! Teď jsi to říkala, Věruško... Já
jsem tě pochopil... |
Věra(Z rep.) |
Doktore? Doktore, souhlasíte se mnou, že příběh je
jenom to, co si někdo pamatuje bez ohledu na to, jestli se to odehrálo, nebo
ne?... V tomto případě se setkávají dva příběhy v čase a v prostoru, a my
je chceme vidět jako jeden. Alespoň v jednom bodě chceme vidět, jak se
prolínají, jak hmatatelně souvisejí! |
Dr.(Z rep.) |
(Tiše.) A při tom souvisejí... TMA, jako když utne.
Vzápětí oknem do haly prolne měsíční záře. Z pokoje vlevo se znovu rozzáří
světlo lampičky. Doktor sedí v hale sám. Po chvilce se zvedne a pomalu jde k oknu, které otevírá a my uvidíme
kvetoucí strom v záři měsíce, jehož bílé světlo dopadá na doktorovu tvář.)
|
 |
Doktor |
Ach, jak je člověk sám... Sám se svým nejasným tušením, že možná i jeho příběh souvisí... Souvisí...
(Bezradně.) S něčím souvisí! (Pauza.) Ach, kdybych
mohl! Kdybych tomu mohl věřit!!!
(Doktor odejde do pokoje vlevo. Noc zrychlí své tempo, blíží se ráno...)
|
|
     
11. OBRAZ

Je okamžik těsně před svítáním. Přes prosklené dveře vidíme v knihovně svítit
lampičku. Ze dveří vystoupí Doktor, ve "svém" fialovém županu, a jde k
otevřenému oknu... Ze šera za oknem vystupují obrysy kvetoucího stromu. Začínají
zpívat ptáci. Svítá. Strom se zbavuje temnoty a listy se mu zelenají. Světla na jevišti
přibývá, doktor se vrátí do knihovny, kde po chvilce zhasne žluté světlo
lampičky. Na prošoupaný koberec v hale padne kužel slunečního světla. Ozve se rachot klíče a zvenku přicházejí Věra a Michal.
Věra |
(U okna.) Dneska bude zase hezky... (Sundá si svetr.)
|
Michal |
Snad to neni jizva po tom, jak jsi tehdy u Karla
proletěla těma skleněnejma dveřma... |
Věra |
Je. (Pauza. Michal Věru obejme.) Kdybych si jí tehdy
nechala zašít, nemusela být tak veliká... |
Michal |
Přes celý rameno... (Začnou se líbat. Z knihovny
potichu vystoupí doktor. Chvíli je pozoruje a pak se vrátí za dveře. Michal
se první vymaní z objetí.) |
Věra |
Největší jizvu mám stejně uvnitř.
|
Michal |
(S pohledem do kuchyně.) Zastavily se hodiny... Kolik
může bejt? |
Věra |
Nevím... Pustíme rádio. (Pouští rádio, odkud se ozve
písnička Break on trough
od skupiny Doors.) |
Michal |
Tohle tady teď hrajou po ránu v rádiu?!
To se mi snad zdá!
(Zesílí hudbu, Věra se vstřícně usměje, pak se
pomalu začne pohybovat v rytmu, oba začnou
tančit, zvuk pořád sílí... Tancují s velkou
energií, je na první pohled vidět, že mají
společnou zkušenost... Po chvilce vstoupí Myška,
překvapeně zůstane zírat na poskakující Věru a Michala. |
Myška |
Maminko... (Ani jeden si jí nevšimne. Jde až k Věře.)
Mami! |
Věra |
(Lekne se. Skočí k rádiu a ztlumí hudbu na minimum.)
Kde se tady bereš, Myško! My jsme tě vzbudili! |
Michal |
(Sedne si. Udýchaně.) Vždycky když jsem v Německu
slyšel tuhle odpalovačku, vzpomněl jsem si na
takovej večírek tady kousek od Prahy, už nevím jak se
se to tam jmenovalo... V nějaký vile u řeky. V noci
jsme všichni plavali na druhej břeh... |
Věra |
(Bere Myšku do náruče.) Jo, to bylo v Černošicích...
U takovejch zazobanců, všechno jsme jim tam vypili
a sežrali... Ta holka, co nás tam vzala z toho pak
měla průšvih... |
Michal |
Nebylo to tehdy jak na nás chtěli podat trestní
oznámení? To si pamatuju... |
Věra |
(Sedne si vedle Michala s Myškou v náručí.) Je to už
strašně dávno... |
Michal |
Mně to najednou připadá jako včera... (Z rádia se
ozve časové znamení.) |
Věra |
Půl sedmý.
|
Michal |
(Dívá se na Myšku.) Víš, že je ti podobná? (K Myšce.)
Myško, ty máš stejný jméno jako já. (Myška se přitáhne k matce.) Neboj se
mě. Já jsem Michal. |
 |
Myška |
Ale já se jmenuju Myška!
|
Věra |
To je stejný jméno, Myško. (Vstoupí nepozorovaně
doktor.) |
Doktor |
Dobré jitro. (Věra i Michal se leknou.)
|
Věra |
(Vyjekne.) Kde se tady berete?
|
Doktor |
(Mírně se uklání.) Čekám tu na vás...
|
Věra |
Úplně jsem na vás zapomněla. Jste tady celou noc?
(Hudba.) |
|
Doktor |
Od dvou hodin. (Pauza. V rozpacích.) Také jsem se trochu prošel... Byla nádherná noc... (Pauza.)
|
Věra |
Nádherná... (Michal vstane a jde k otevřenému oknu,
kde si zapálí.) |
Věra |
Dáte si kafe, doktore?
|
Doktor |
(Trhne sebou.) Ne, ne! V žádném případě.
|
Michal |
Já bych si dal.
|
Doktor |
Přišel jsem za tebou, Michale.
|
Michal |
(V rozpacích.) Nevím, co pro vás mohu udělat?
|
|
Doktor |
(Koktá.) Abys mi rozuměl, nic po tobě nechci... Chtěl
jsem jenom, chtěl jsem... Dát do pořádku... Myslel jsem, že by tě to mohlo
zajímat. Momentík... (Doktor odběhne do knihovny.) |
Michal |
(K Věře.) Co blbne? (Doktor se vrací a drží v ruce
jedenáct velkých sešitů.) |
|
Doktor |
Tohle, tohle bych ti, Michale, rád nechal...
Nevysvětluj si to špatně... Jsou to moje... deníky. Byl bych rád aby sis je
vzal. |
Věra |
Deníky? |
Michal |
A proč? Proč bych si měl já brát vaše deníky...
|
|
Doktor |
Vždyť jsme si tykali... Myslel jsem... Když jsi
spisovatel, mohl bys to použít... |
Michal |
Já opravdu nevím, co po mně chcete.
|
|
Doktor |
Měl jsem tě rád Michale... I Věru. Všechny, všechny
jsem vás měl moc rád. Chtěl bych, abys mi věřil... (Pauza.) No, já
poběžím... (Jde až k Věře a uchopí ji, nechápající, za ruku.) Bývalo mi u
vás tak dobře, pokaždé jste mi nabídli čaj nebo kávu... |
 |
Věra |
(Vysmekne se mu.) Ale doktore, to je přece samozřejmost...
|
Doktor |
Cítil jsem se tu vždycky jako doma...
|
Věra |
Tak ještě tak nespěchejte a posnídejte s náma.
|
Doktor |
Ne, ne, už nemám čas... (Rychle.) Věruško, pamatuj
si, že jsem tě měl vždycky rád. (Pateticky.) "Zítřek bude fantastický, to ví
každý, ale bude možná dvojnásob fantastický, neboť nás vysvobodí od
představy, že včerejšek byl všední..." (Michal sedí v křesle a dívá se na
Doktora přezíravě, Doktor chvatně líbá překvapené Věře ruku, potom
si běží do skříně pro kabát, obléká se.) |
Věra |
Co se s vámi najednou děje, doktore, já vás nepoznávám!
|
|
Doktor |
Myško! (Pohladí dítě po hlavě.) Úplně jsem na tebe
zapomněl, jinak bych ti něco dobrýho přinesl. Už
jsi velká slečna...
(Jde k Michalovi s rukou napřaženou k pozdravu.)
Sbohem Michale... |
Michal |
(Odvrátí se a dívá se z okna.) Sbohem...
|
Věra |
Ozvěte se někdy, Doktore...
|
|
Doktor |
Jsi hodná, Věro! (Doktor vyběhne z bytu a práskne za
sebou dveřmi. Michal i Věra zůstanou za ním rozpačitě zírat.) |
Věra |
Co to mělo znamenat?
|
Michal |
Já mu rozumím...
|
Věra |
(Tiše.) Mám o něj strach.
|
Michal |
(Udiveně.) O něj?
|
Věra |
Choval se dneska opravdu divně... Vždycky se choval
trochu nevyzpytatelně, ale tohle... |
Michal |
(Změní tón.) Bodejť ne! Má výčitky svědomí...
|
Věra |
Tohle není doktorův styl... (Přemýšlí.) To, že si
psal deníky, to mě ani moc nepřekvapuje, ale nějak se mi nezdá, že by je měl
zapotřebí někomu dávat číst... |
Michal |
Já mu nevěřím. Hraje na nás komedii. Dělá, jako by...
Jako by se loučil navždycky... |
Věra |
(Vážně.) Taky mi to tak připadalo.
|
Michal |
Ne, to není ten typ...
|
Věra |
Co ty víš...
|
Michal |
(Zapaluje si další cigaretu.) Jsem docela zvědavej,
co si zapsal...... tenkrát... |
Věra |
Kolem tvýho odjezdu?
|
Michal |
(Přikývne. Pauza.) Je to zbabělec...
|
Věra |
Pojď, Myško, oblíkneme se a půjdeme do školky.
|
Myška |
Já mám hlad.
|
Věra |
Jo? To budeš koukat, co máme dneska k snídani...
|
Michal |
Já mám taky hlad!
|
Věra |
Zase? |
Michal |
Jaký zase? Tereza je vždycky ráda, když mám chuť
snídat... (Zvážní.) Úplně jsem... (Podívá se na Věru.) ...na ní zapomněl.
(Zakryje si oči. Tma.)
|
|
     
12. OBRAZ

Později. Je pokročilé dopoledne, venku pořád svítí slunce, kdesi na věži
odbíjí 10 hodin. Zvoní telefon, ale nikdo ho nepřichází zvednout. V průhledu do
kuchyně vidíme Michala, jak se pokouší připravit kávu.
Michal |
(Z kuchyně.) Nemaj kávovar, nemaj ani překapávač,
teplá voda teče jenom v koupelně, to je bordel...
Už jsem si vodvyk... Fuj! (Vychází z kuchyně a
opatrně nese jeden šálek kávy.) |
Sára |
(Přijde z koupelny přes kuchyň.) Karma je rozbitá.
|
Michal |
(Vrací se do kuchyně pro druhý hrnek, cestou zpět.) Zvládl jsem
to! |
Sára |
Kdo volal? |
Michal |
Nebral jsem to... Víš kolikrát od rána zvonil telefon? Kdybych
měl všechny zvednout... |
Sára |
Já to asi opravdu nestihnu ani vypít. Už jsem měla být dávno
pryč... (Michal se posadí do křesla, Sára nejistě přisedne.) |
Michal |
Vůbec nevím, kde by mohla být. Řekla, že se vrátí hned, jak
odvede Myšku do školky... |
Sára |
Pokud vím, tak občas někam zajde vypomoci, kde jí dají peníze na
ruku. Nebo si přinese domů nějaký redigování... |
Michal |
Ona pracuje? |
Sára |
Někdy... Když je úplně bez peněz....
|
Michal |
Co celý dny dělá sakra? |
Sára |
To nevím, ale někdy mě večer připadá tak unavená, jako by doslova
dřela celý den. Ale já tady dopoledne málo kdy bývám... |
Michal |
Podívá se na hodinky. Přísně.) Poslyš a nemáš ty už náhodou být
ve škole? |
 |
Sára |
(Překvapeně.) Právě že mám, už jsem chtěla dávno odejít...
|
Michal |
No... Tak ještě chvilku počkej... (V rozpacích.) Jak ti to jde?
|
Sára |
(Nechápavě.) Co? |
Michal |
(Rozpačitě.) No ve škole? |
Sára |
Aha! (Směje se.) To už se mě dlouho nikdo nezeptal... Ve škole
jsem nikdy nemívala problémy. Ani ve Francii, ani tady... |
Michal |
To rád slyším... Mě to ve škole vždycky tak strašně nebavilo,
zvlášť na gymplu. To byla nuda. |
Sára |
Musím už jít... |
Michal |
Počkej ještě... |
Sára |
(Netrpělivě.) No... |
Michal |
Znáš trochu toho Doktora? Chodí sem poslední dobou?
|
Sára |
No, viděla jsem ho poprvé na tom večírku. Před tím jsem o něm
jenom slyšela... |
Michal |
Už sem nechodí? |
Sára |
Z těch lidí, co byli na večírku, znám jenom Karla...
|
Michal |
A co si o tom Doktorovi slyšela?
|
Sára |
Věra mi vyprávěla o jeho dětství a potom jak sem chodil...
|
Michal |
A Věra. Myslíš, že ho má ráda? |
Sára |
(Pomalu.) To nevím. To je zajímavá otázka. Několikrát mě napadlo,
že ho doslova nenávidí. Ale rozhodně to nepřizná... |
Michal |
A Sáro? Nevyužívá tě trochu ta Věra?
|
Sára |
Jak to myslíš? |
Michal |
No, staráš se jí o dítě... |
Sára |
Dělám to ráda... A zase tak moc se nenadřu. Věra má k Myšce
trochu divný vztah. |
Michal |
Divný? |
Sára |
Abys mi dobře rozuměl... Má jí ráda, ale... Moc se o ní bojí...
Pořád má o ní strach. Mě to k Věře a k tomu co hlásá prostě nějak nejde
dohromady... |
Michal |
(Váhavě.) A nějakej tatínek od tý malý Myšky, ten se
vyskytuje? |
Sára |
(Napodobuje Michala.) Nějakej tatínek od tý malý Myšky
tady ještě nikdy žádnej nebyl.(Směje se.) Myslím, že Myška je na tom podobně
jako já... |
Michal |
Jak to myslíš? |
Sára |
(Drze.) Taky se zrodila asi jenom z matky...
|
Michal |
(Rozpačitě.) No jo! Tak... Tak už se nezdržuj...
|
Sára |
(Rychle se zvedá, obouvá se.) Doufám, že se ještě někdy
uvidíme... |
Michal |
(Rychle.) No jistě! (Lekne se.) Určitě... (Zvedne se aby jí
nejistě podal ruku.) |
Sára |
Tak ahoj. |
Michal |
(Rozpačitě.) Ahoj. Ahoj Sáro. (Zazvoní telefon. Michal zvedne
ruce, aby dal najevo, že se distancuje a zamíří do knihovny. Sára se vrátí
od hlavních dveří zvednout telefon.) |
Sára |
(Telefonuje.) Prosím? (Pauza.) Ano, ano moment. (Kyne na
Michala.) Hned ho zavolám. (K Michalovi.) To je pro tebe, tvoje maminka.
|
Michal |
Já s ní nechci mluvit. (Bere si telefon.) Ahoj... (Pauza, Sára
odchází, Michal jí kyne zatímco telefonuje.) On volal, nebo co? (Pauza.)
Proč by pro ní jezdil autem? Až se Tereza trochu vzpamatuje, pojedeme …….
normálně ……….. vlakem! (Pauza.) Blbost! (Rozčíleně.) Proč by sem zejtra jezdil? (Pauza.)
A proč bych měl chodit domů?! Přestaň mně dirigovat!
(Práskne telefonem. Vztekle.)
No to je průser! Ten mi tady chyběl! Starej Polifka.
Autem... Sakra! (Hledá cigarety, zapaluje si, znovu
zvoní telefon. Mluví směrem ke zvonícímu aparátu.)
To víš, to víš! Si vod tebe budu nechat nadávat jako malej smrad....
(Hlavními dveřmi vstoupí Věra.)
Tůhle!
(Věra chce jít ke zvonícímu telefonu, když uvidí
Michala, jak dělá na aparát dlouhej nos, zůstane
stát. Telefon ještě jednou zazvoní a ztichne.) |
Věra |
Proč to nevezmeš? |
Michal |
(Lekne se.) Ahoj. (Ostře.) Kdes byla?
|
Věra |
(Udiveně.) Proč si nevzal ten telefon? Co tady blbneš? (Michal
Věru obejme.) Jsem rád, že už si tady. Je toho na mně moc... Teď volala moje
matka, že starej Polifka
přijede do Prahy autem, aby odvezl Terezu...
(Zarazí se.) Sakra, to von ten starej škot určitě
zablokuje konto!
Musím okamžitě do banky, dyť jsem úplně bez peněz... |
Věra |
Ty užíváš tchánovo konto? |
Michal |
Ne... Jenom občas... Když jsme na cestách..... a tak. (Roztržitě
se směje.) Ale když "zlobím", tak to zatípnou a dávaj peníze Tereze přímo do ruky.
|
Věra |
Vy nemáte svoje peníze? |
Michal |
Jó... To víš, že máme. Tereza vydělává a já taky...
...občas. |
Věra |
Já myslela, že na parazity seš alergickej...
|
Michal |
To je úplně něco jinýho... |
Věra |
To je. Já nemám žádnýho tchána, kterýmu bych mohla
vybírat z konta...
(Věra si odkládá, zouvá se.) |
Michal |
(Obejde halu, jako uvězněné zvíře, potom se posadí do křesla.
Klidně.) Tobě otec nepřispívá? |
Věra |
Ne. |
Michal |
Slyšel jsem, že jo... I když jako spisovatel asi moc peněz
nemá... |
Věra |
Ale jó, něco má... Rozhodně je jedinej v naší rodině,
kdo není úplně bez peněz. Ale on žije celkem dost
nákladnej život. |
Michal |
(Ožije.) Ale?! |
Věra |
Jinak, než myslíš... Pendluje mezi Prahou a Vídní sem a tam.
Kdyby měl přispívat všem svým dětem, co jich po světě má, nezbylo by mu ani
na benzín... |
Michal |
A proč furt takhle jezdí? |
Věra |
Asi tvůrčí neklid. (Jízlivě.) Třeba tě to na starý kolena taky
čeká... |
Michal |
Ty ale dokážeš bejt jedovatá... To můžou bejt taky
jenom následky emigrace! (Rozohní se.) Vůbec nevíš,
co to je! Mně kdyby ten první rok Tereza nepomohla,
tak jsem tam snad chcíp... A nikdo, nikdo z vás mi
ani nenapsal... Jako bych přestal existovat...
Jedinej, kdo se tam o mě zajímal, byli estébáci.
Když prej podepíšu, budu moc jezdit domů... Chápeš
to? Já před nima uteču, a oni si počkaj, až mi bude
ještě hůř, až už nebudu mít kam a za co utýct
a znova udeřej... A ze všeho mě dostala právě Tereza... A tchán se svym kontem... (Křičí.) Neumíš si
představit, jak je emigrace strašná... A ten zbabělej
doktor si tady klidně žije dál jakoby nic, píše si
alibistickej deníček a má dojem, že tím je věc vyřešená... A ještě se ho všichni zastávaj...
|
Věra |
Ne, to ne... |
Michal |
Ale jó... Ty, Karel taky, ostatní dělaj jakoby nic...
|
Věra |
Doktor to nemyslel zle... |
Michal |
Cože? Ty snad věříš těm jeho blábolům, co si zapsal?
|
Věra |
Já jsem to nečetla... |
Michal |
Báječný zdůvodnění pro práskání... Z lásky!
|
Věra |
To si zapsal? (Přikývne. Pomalu.) Tomu bych věřila...
|
Michal |
Ne! To se mi snad zdá! Z lásky udávat ty, který miluješ? No
poslyš, to snad... |
Věra |
(Pokrčí rameny.) Z lásky jsou lidi schopný neuvěřitelnejch věcí... Ne každej má talent milovat... (Pauza.
Michal jde vztekle k oknu, aby si zase zapálil.)
Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že
schopnost milovat je přímo úměrná schopnosti naplnit
svůj osud... Že jedno bez druhýho neexistuje, že se
jedno bez druhýho prostě usvědčuje ze lži... |
Michal |
Mně tyhle tvoje přemoudřelý kecy vždycky lezly na nervy... Prostě se toho slabocha budeš zastávat a pořád
dál ho budeš obhajovat... |
Věra |
Co na mě pořád křičíš? Co se ti stalo?
|
Michal |
Co by se mi asi stalo? Konečně vím, jak to všechno bylo! Zatímco
ty to víš celou tu dobu a je ti to snad úplně jedno?! |
Věra |
Vlastně nic nevím. Nikdy jsem o tom s doktorem nemluvila,
ale......plno věcí se vysvětlilo tím, že... No, to je snad jasný, že s nima spolupracoval...
|
Michal |
(Nepříčetně.) Zkazil mi deset let života... Jak můžete bejt všichni tak v klidu!
|
Věra |
Doktor měl tehdy dojem, že nás může chránit.
|
Michal |
Ne, ne! Nás ne! Tebe a vaší rodinu! Mě obětoval!
|
Věra |
Obětoval? |
Michal |
(Křičí.) Víš co mi tehdy u výslechu řekli? (Pauza, tišeji.) Že
jsi to ty, kdo donáší! (Věra zůstane s otevřenými ústy zírat na Michala.)
|
Věra |
(Konsternovaně.) A tys jim to věřil?
|
Michal |
(Tiše.) Ještě minulej tejden, když jsem tě po deseti
letech uviděl, jsem si nebyl jistej... |
Věra |
(Šeptá.) Cože? |
Michal |
Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil...
|
Věra |
(Teď teprve pochopí.) Pane Bože...
|
Michal |
Bál jsem se, že bych se mohl dozvědět něco, co... Co bych.......
Mockrát jsem se po telefonu Karla vyptával jestli...jestli u vás byly nějaký
prohlídky, jestli jsi někdy byla u výslechu... Ale vždycky mi všechno
vyvrátil... Myslel jsem, že.... (Pauza.) |
Věra |
(Potichu.) Vůbec jsi mě neznal, když jsi tohle mohl někomu
uvěřit... |
Michal |
Ale znal jsem tě, znal! (Nervózně.) Uznej ale sama, že to bylo
přinejmenším divný... |
Věra |
(Vrtí hlavou.) Jak jsi jim to mohl uvěřit?
|
Michal |
Pokud si Věro nevzpomínáš, tak jsi mi na to, že mi nabídli vystěhovaleckej pas s podmínkou, že do
tejdne odjedu, tehdy neřekla ani jediný slovo! Ani slůvko... Co jsem si mohl
myslet? |
Věra |
Bylo to jako zlej sen... Nevěřila jsem,
že bys mohl odjet! Vůbec jsem nevěděla, co opravdu
chceš, nedalo se ti věřit, měla jsem strach, že ti na
mým názoru nezáleží... |
Michal |
Já jsem se bál vrátit, bál jsem se setkání s tebou... Bál jsem se
vstoupit do tohodle bytu... Měl jsem už
tehdy dojem, že TADY JE nebezpečí! A bylo... Ale
kdo moh tehdy vědět... (Věra sklopí hlavu. Pauza.)
Řeknu ti pravdu... (Pauza.) Myslel jsem tam na tebe
celý ty roky. (Pauza.) Psal jsem v podstatě pro tebe...
Pořád dokola jsem vzpomínal. Na všechno co jsme spolu
prožili, co se mezi námi odehrálo... Představoval jsem si, co se odehrát
mohlo, kdybych byl neodjel! Mučil
jsem se... A psaní mi bylo jedinou úlevou... (Prudce.)
A tys to pořádně ani nečetla! |
Věra |
Něco jsem četla... |
Michal |
Ale nelíbilo se ti to! |
Věra |
To není pravda... Místy jsem měla pocit, jako bych v tu chvíli s
tebou mluvila... Chvilkama...
Já ale asi těm tvým knihám nevěřím... Tak... Jako
nevěřím ani tobě... Nikdy jsem nevěděla, jestli
myslíš vážně to, co říkáš... |
Michal |
Ani teď mi nevěříš? |
Věra |
(Tiše.) Nevím... |
Michal |
Celý roky toužím po tom, abych se mohl vrátit... Abys mi
vyvrátila to, co mi o tobě řekli... (Pauza.) Do listopadu jsem o tobě měl
hodně informací. Skoro každej, kdo se dostal přes hranice, jel přes nás,
plno lidí u nás nocovalo a vždycky se vyprávělo, vzpomínalo a já jsem byl
jednou nohou tady doma. A po listopadu - jako když utne. Lidí se sice u nás
první rok vystřídalo hodně, ale už mluvili o něčem jiným... A pak přestali
jezdit úplně... (Pauza.) Vědomí, že se můžu vrátit, mě naplnilo posvátným
strachem, že zruším kouzlo svýho citu... Tereza navrhovala už nějakou dobu před tím, že se
vezmeme a tak jsem si řekl, že
se nejdřív ožením, dostojím svejch závazků a pak už
nebudu mít důvod, bát se návratu. A pak jsem se
úplnou náhodou na nějakým večírku na ambasádě,
dozvěděl, že máš dítě... A to mě tehdy zase na
nějakej čas od cesty odradilo. A pak vždycky, když
jsem si naplánoval cestu, našly se praktický důvody
pro to, aby z ní na poslední chvíli sešlo... (Pauza.)
Vůbec není vyloučený, že by to i tentokrát dopadlo
podobně, ale na poslední chvíli se zjistilo, že Tereza
čeká dítě. A nechtělo se jí nikam jet. Začala mě
od cesty zrazovat. Já jsem najednou dostal strach, že
už nikdy nebudu mít sílu se vrátit. Terezina nechuť mě
najednou podnítila. A během dvou dnů jsme byli tady...
(Podívá se opatrně na Věru, ta sedí s očima upřenýma
na zem a tváří se jako provinilé dítě...) |
Věra |
Já jsem si nikdy nebyla jistá, jestli jsi ke mně něco cítil, nebo
ne... Nebylo nic, z čeho bych to poznala... Choval jsi se ke všem stejně...
|
Michal |
Proč jsi tehdy neřekla ani slovo?
|
Věra |
Byla jsem těhotná. S tebou. (Pauza.) Dozvěděla jsem se to přesně
v tom týdnu, než jsi odjížděl... |
Michal |
(Překvapeně. S úlekem?) Ty si čekala dítě? A co se s ním stalo?
|
Věra |
Když jsi odjel, šla jsem na potrat...
|
Michal |
Cože? Proč? Proč si mi nic neřekla?
|
Věra |
(Tiše.) Mluvil jsi jenom o svým vystěhovaleckým pase...
|
Michal |
Proč si mlčela? Pamatuju si to, jako by to bylo včera!
Mlčela si jako ryba! |
Věra |
Byla to stejná situace jako s Miladou. Příběh, který jsem znala z
vyprávění svojí kamarádky. Obávala jsem se, že dopadnu jako ona... |
Michal |
Žárlivost! Obyčejná žárlivost! Vždyť s tebou to bylo přece něco jinýho, než s Miladou! Nedělej, že to nevíš!
|
Věra |
Tehdy jsem to nevěděla... (Pauza.) Když někdo vrůstá bez lásky,
jako já, může se stát, že jí nepozná, když se s ní setká... |
Michal |
Nelituj se! Seš za to zodpovědná... Všechno mohlo bejt
jinak! |
Věra |
Když jsi odjel zůstala jsem strašně sama... Všechno se pak úplně
změnilo. Přestali jsme se mezi sebou stýkat... Každej byl po tvým
odjezdu aspoň jednou u
výslechu... Já jsem uvázla po tom potratu v nemocnici
skoro na měsíc... Měla jsem hrozný výčitky svědomí...
Několik let jsem se bála, že už nebudu mít nikdy děti...
A co chvíli jsem byla znovu nemocná... (Pauza.) |
Michal |
A ... Myška, tu máš s kym? Znám ho?
|
Věra |
Ne... Vlastně... Možná trochu jo... Ale neni to nikdo
z kamarádů. Je to chlap o dvacet let starší než já...
To bylo takový "revoluční" opojení. Úplná blbost... |
Michal |
On je ženatej? |
Věra |
Jo, je. Ale o to nešlo... Chtěl se tehdy kvůli mě rozvádět, ale já jsem o něj vůbec nestála. Vůbec! A dneska zase on nestojí o to,
aby někde prasklo, že
má nemanželský dítě... Má nějaký postavení ve vládě,
manželku a "důvěru voličů"... Takže ty alimenty, který
mi tajně posílá na jinak zcela čistý konto, jsou docela slušný... Z čeho myslíš, že žiju?
|
Michal |
Jo, tak to je ten tvůj tajnej příjem! Za mlčení... To
by mě teda nenapadlo... (Pauza.) A ví o tom někdo? |
Věra |
Karel. A teď ty... |
Michal |
Karel? (Přemýšlí.) Tehdy, jak sem večer volal a chtěl s tebou
mluvit, pěkně se lekl, když jsem telefon zvedl já... No jasně! Že mně to
nedošlo dřív... |
Věra |
Je to jinak, než si myslíš... |
Michal |
Chodíte spolu? |
Věra |
Těžko říct... |
Michal |
(Vypění.) Co je na tom těžkýho, sakra! (Začne se
procházet po hale jako uvězněná šelma.)
Snad víš, jestli spolu spíte, nebo ne? |
Věra |
(Přikývne.) Ale stejně je to jinak, než si myslíš!
|
Michal |
Karel byl můj nejlepší kamarád! Jedinej člověk,
kterýmu jsem svýho času opravdu věřil... (Pauza.)
Teď už je mi to jasný. Ty jeho uhýbavý odpovědi, když jsem se ptal na tebe...
(Přikývne.) Poznal jsem, že
spolu něco máte hned jak jsme sem tehdy ráno
s Karlem přišli. |
Věra |
To nechápeš... |
Michal |
(Nečekaně ostře.) Co je na tom k nechápání?
|
Věra |
Když si odjel, na nějakej čas mě spojil s Karlem
stesk... Stesk po tobě...
V mým životě jako by se tehdy něco zastavilo...
A v Karlově asi taky. Prostě jsme spolu svým
způsobem zůstali stát... Zastavili jsme se v situaci,
kterou jsme tehdy neuměli zvládnout. |
Michal |
Věro! Co to vykládáš? Karel se přece oženil, má děti. Helena
vždycky patřila mezi největší krasavice, mě se se teda nelíbila, ale musím
uznat, že vypadá pořád báječně. Kdyby byla pravda, co se mi tu pokoušíš
namluvit, že zůstal Karel stát, vypadal by jeho život úplně jinak! |
Věra |
Karel je hezkej člověk, vždycky o něj byl zájem....
Pro něj bylo v podstatě jednodušší podlehnout, nechat
se zachránit, než zůstat sám se sebou... |
Michal |
Asi máš pravdu, já to nemůžu pochopit. Protože já když chodim za ženskejma, tak to dělám pro
radost a ne proto, abych byl ještě smutnější než
bejvám normálně! To je přepych, kterej si nemůžu
dovolit... |
Věra |
Každej to máme asi jinak... |
Michal |
Asi... (Jde k oknu, chce si zapálit.) No nazdar! Docházejí mi
cigára... |
Věra |
Pořád dokola... Vždyť sis včera kupoval dvoje...
|
Michal |
No jó... Včera! Ale od tý doby uplynulo hodně času!
|
Věra |
To je pravda. Neni to ještě ani zdaleka dvacet čtyři
hodin, co jsi přišel, ale já mám pocit, že už si spolu
povídáme několik tejdnů... |
Michal |
Víš na co jsem v noci v jednu chvíli myslel?
|
Věra |
Na co? |
Michal |
Že bych tu měl zůstat... |
Věra |
Tady? |
Michal |
V Čechách... |
Věra |
Proč ne? Kde bys bydlel? U vašich?
|
Michal |
U našich ne... Ale požádal bych třeba Věru, jestli by mě tu
laskavě nějakej čas nechala... Bydlí tady už Sára... |
Věra |
Ale byt patří matce... (Vesele) A z čeho by jsi žil, že jsem tak
smělá... Tady neni žádnej tchán
s kontem... |
Michal |
Když se tady uživíš ty! Snad bych to zvládnul taky. Horší, než
ten první rok tam, to tady bejt nemůže...
(Zazvoní telefon.) |
Věra |
(Telefonuje.) Věra Fidesová, prosím? (Pauza.) Ahoj,
Sáro! Stalo se něco? (Pauza.) Jo? (Směje se.) To
jsem ráda! (Pauza.) Ne, hned ne. Stačí odpoledne.
(Pauza.) Jsi hodná, že ses ozvala... Tak zatim, pa...
(Položí aparát. K Michalovi.) Tak Sáře přišly dneska ráno do banky peníze...
Otec jí je konečně poslal!
(Vydechne.) To se mi ulevilo... |
Michal |
Mě taky. |
Věra |
Půjčíš mi přečíst ty doktorovi deníky?
|
Michal |
No jistě... (Jde do knihovny a vzápětí se vrací s jedním
otevřeným sešitem, který podává Věře.)
Tak mě napadá... Ta Sára má ale hodnýho otce, co?
(Oba se smějí.)
(Tma.)
|

EPILOG

Venku začíná svítat, je těsně před rozbřeskem, opět je pátek, týden od Michalova odjezdu... V hale sedí Babička ve svém modrozeleném županu. Během následující scény se rozední. Přichází Věra zvenku. Je vyčerpaná, unavená, zestárlá. Oblečena je "sportovně", ale v černém...
Věra |
Ahoj babi. (Babička sedí jako socha, trochu se usmívá.) Ach jo...
(Sedá si vedle Babičky.) Jsem unavená. (Pauza.) Jako by mi bylo sto let.
(Pauza.) Ne. Víc, než sto... Před sto lety, to bylo včera. (Jde k oknu a
otevírá je, ještě je šero, ale obloha už začíná modrat... Jeden pták osaměle
křičí z temného listoví stromu.) Strašně jsem v noci zmokla... Nevolal mi
nikdo? (Pauza.) Nesháněl mě někdo? (Pauza.) Nějaká pošta mi nepřišla? (Jde k
telefonnímu stolku. kde mezi množstvím jiných papírů nachází svou poštu... Čte.) Poslední upomínka... Odkud to je? (Obrací
lístek.) Městská knihovna...
Mně je hrozně smutno... |
Babička |
Já vím... |
Věra |
A chudáka doktora je mi taky líto... Ani jsem za ním nestačila
zajít... (Rozpláče se.) Prostě jsem to nestihla, nestihla! Kdo mohl vědět,
že umře na zlomený nohy a na otřes mozku?! ... Vždyť víš, babi, jak to ten minulej tejden tady bylo. To se nedalo zvládnout,
bylo to nad lidský síly... Večer volala ta mizerná
ženská, - Michalova matka... |
Babička |
(Klidně.) Ale Věruško... |
Věra |
Jak byla škodolibá ... když mi oznamovala, že... Že Michal odejel
se svojí ženou zpátky do Německa! (Zoufale.) Jako by se nechumelilo... Celou
noc jsem nemohla spát... A ráno odjížděla Michalka... Vůbec poprvé jsem ji
na takhle dlouhou dobu dávala z domu... Byla jsem šíleně unavená, kdo mi
může zazlívat, že jsem odpoledne usnula! Nemohla jsem tušit, že je to
Doktorovo poslední... (Tiše.) Určitě na nás čekal! Aspoň někdo
kdyby za ním byl zašel... |
Babička |
Věruško! Vždyť jsi tam byla... Minuli jste se...
|
Věra |
Minuli... Taky se to tak dá říct... (Zamyslí se.) Co to jenom
říkal, když tady s náma naposledy mluvil? |
Babička |
(Potichu.) "Zítřek bude fantastický, to ví každý. Ale bude možná
dvojnásob fantastický, neboť nás vysvobodí od představy, že včerejšek byl
všední..." |
Věra |
Odkud to jenom znám... Včerejšek byl všední? Říkáš, že zítřek nás
vysvobodí od představy, že včerejšek byl všední? (Babička přikývne, ze
stromu se ozvou zvuky ze snu, šustění šatů, šepot, vzdechy, zkrátka zvuky
dávných už minulých životů. Babička odejde.) Babi, babi, nechoď ještě...
(Pauza. Zvuky ztichnou.)
Poprvé jsem se tě chtěla na něco zeptat a ty zmizíš...
(Strom zašumí a zdáli se ozvou kostelní zvony, jakoby
někdo zemřel. Věra se vrací ke stolku
s telefonem a znovu přehrabuje papíry, na něm ležící.
Nad jednou obálkou se zarazí.)
Dopis!
Chvatně trhá obálku a zběžně prohlíží delší dopis.
Pak usedá do křesla a čte.)
Milá Věro, vůbec se nemohu vzpamatovat ze svého pobytu v Praze. Pořád Ti volám, ale nemohu tě zastihnout
doma. Mám k Tobě dvě prosby. Především Tě prosím,
abys byla tak hodná a poslala mi poštou Doktorovy
deníky, - poštovné Ti uhradím... Jinak jsem, ještě
téhož dne, co jsem se vrátil z Prahy, začal psát divadelní hru. O dívce, která hledá svou minulost... Je to
v podstatě o Sáře... A to je vlastně druhý důvod proč Ti
píšu... Rozhodl jsem se, že řeknu Sáře pravdu. Chtěl
bych, abys byla při tom, až se Sára dozví, že jsem její
otec... Bez tebe bych si to nedokázal představit...
Tereza už o všem ví a se vším souhlasí..
(Přeruší čtení.) No to snad ne! (Chytne se za čelo.)
A o odjezdu ani slovo... Jako by se rozumělo samo
sebou, že člověk co chvíli odjíždí... (Prohlíží si
nedočtený dopis, pak jej zmačká a pohodí na stolek,
Vstoupí Sára.) |
Sára |
Věro! To seš ty? (Radostně.) Kdes byla tak dlouho?
|
Věra |
(Trhne sebou a zajíkne se.) Lekla jsem se tě!
|
Sára |
Měla jsem o tebe strach... |
Věra |
(Usměje se, pookřeje.) To mě vlastně ani nenapadlo, že by se o mě
mohl někdo bát. Od tý doby, co umřela
babička, se bojím já o ostatní, a ne oni o mně. |
Sára |
Byla jsi pryč skoro čtyři dni... |
Věra |
Čtyry dny! Co to je. Pět let jsem doma s Myškou a
před tím jsem byla zvyklá se občas trochu zatoulat...
Odpočinout si... |
Sára |
Odpočinout? Od čeho? |
Věra |
Od všeho. |
Sára |
Tvoje matka říkala, že se o tebe nemám bát, že nejpozději do pohřbu se vrátíš...
|
Věra |
(S úlevou.) No vidíš, měla pravdu. Do pohřbu zbývá ještě pár
hodin... |
Sára |
Jsem ráda, že se ti nic nestalo. |
Věra |
(Rezignovaně.) Nic. |
Sára |
Máš tady plno pošty... |
Věra |
Já vím. (Sára zajde do kuchyně.) A co Myška? Nevolali ze školky v
přírodě... |
Sára |
(Z kuchyně.) Pokud vím, tak ne... (Nese štůsek papírů - obálku,
složenky,atd.) Ještě tohle... (Věra si od ní bere poštu a unaveně usedá do
křesla.) Včera a předevčírem volal Karel. Vypadalo to že má o
tebe taky strach... |
Věra |
(Otevírá jednu z obálek.) Pane Bože! Zase parte... To snad ne.
Ne! (Dívá se na Sáru.) Kdo to je? |
Sára |
Třeba je to Doktorovo parte... |
Věra |
Nesmysl! Ty jsem rozesílala všechny já. Přece nebudu posílat
parte sama sobě... (Prohlíží obálku. Pak otevře list...) Sára Schlosserová. (Udiveně vzhlédne, pak
čte dál.) Zemřela po dlouhé a zákeřné nemoci... (Chvíli mlčky hledí na papír.) Dneska měla pohřeb... Teda,
vlastně už včera... (Opře se.) Tak příběh skončil...
(Vzpomene si náhle.) Ne! To se uvidí... (Rozběhne se
k oknu, ale hned se vrátí pro stolek, který rychle
dosmýká pod okno, aby si na něj mohla stoupnout.) |
Sára |
Co se stalo, Věro! Mohu ti nějak pomoct? (Věra hbitě přistaví pod
okno stolek, vyleze nahoru a opatrně sundává konzoli z držáků... Konec bez hlavice nakloní a pozorně sleduje, jestli z konzole
vypadne svitek, ale nestane se tak. Párkrát s konzolí
bouchne o zem. Dívá se dovnitř. Pak konzoli otočí a
snaží se vyklepnout obsah druhou stranou. Nic nevypadne...) |
Věra |
To přece není možný... (Zděšeně.) Kdo to... To se mi snad zdá...
(Zůstane stát na stolku s nechápavým výrazem a s konzolí v ruce... Pauza. Ze stromu se začne ozývat hrdliččino volání, které s přestávkami bude znít celou následující scénu.)
|
Sára |
(Chce změnit téma.) Několikrát volal Michal...
|
Věra |
(Bez zájmu.) Jo? |
Sára |
Tebe to nezajímá, Věro? |
Věra |
Podle toho... Co říkal... |
Sára |
No, on... (Váhá.) On mě... |
Věra |
(Zvědavě.) Co? |
Sára |
No, on mě prosil, ať tě přemluvím, abys mu co nejrychleji poslala nějaké deníky, ty už prý budeš vědět
o co jde... Prý ti o tom píše i v dopise... |
Věra |
(Vztekle.) Cože? |
Sára |
(Rozhlíží se.) Tady někde ležel... |
Věra |
Tak o tohle mu jde... |
Sára |
(Rychle.) No, já mu nic určitýho neslíbila, jenom
jsem mu řekla, že ti to vyřídím... |
Věra |
Proč tě do toho zatahuje? |
Sára |
Slíbil mi, že když to zařídím, řekne mi něco, co mě bude
zajímat... (Odměřeně.) Ty víš, co mi chce říct? |
Věra |
(Seskočí se stolu. Tvrdě.) Ať už ti chce cokoli, nevím, proč by
to měl něčím podmiňovat... Ty deníky mu nepošlu. (Pro sebe.) Už jsem se
rozhodla... To by se mu hodilo! Napsat román o slabošství, o člověku, kterýho okolnosti přemohly... (Rozhořčeně.)
Ať píše o sobě! To neumí... Ale opsat to, z čeho
už smrt udělala příběh, to je náramně jednoduchý!
(Vztekle.) A o tobě už taky píše, Sáro... |
Sára |
Proč tě to tak rozčílilo, Věro? (Věra si sedne a rozpláče se.
Sára je překvapena touto reakcí, kterou u Věry ještě nikdy nezažila...)
|
Věra |
Stejně nemá cenu psát... |
Sára |
(Se strachem.) Co se stalo? |
Věra |
(Ukazuje nic nechápající Sáře konzoli.) S naší smrtí,
mizí i náš příběh... (Pauza. Pak tiše.) Možná, podobně jako naše nesmrtelná duše, se vznese i náš příběh
do nějakého jiného světa a je zařazen do jiné knihovny, než jsou ty naše... (Pauza.) A ty příběhy, které
tady zůstávají... To jsou jenom... (Pláče.) |
Sára |
Věro? |
Věra |
(Opakuje po ní.) Věro? V příběhu, který zmizel se smrtí Sáry Schlosserové, jsem byla zmiňovaná jako
Víra... Nebo Věrnost... Jak to vypadalo na první
pohled absurdně... (Pláče.) |
Sára |
Já nevím, o jakém příběhu mluvíš, co se ti přihodilo?
|
Věra |
Mně? Mně se právě nepřihodilo nic... Nic, z čeho by se dal udělat
příběh... (Pauza.) |
Sára |
Já nechápu, co se tě tak dotýká? Na tom, že někdo píše cizí
příběhy, já nevidím nic špatnýho... Každý
to neumí. A ten, kdo to umí, stejně vtělí vyprávěný
příběh do vlastního času... Každé vyprávění
nakonec zakotví v životě vypravěče a stane se
jeho součástí... Když například Michal o mně napíše
hru, budu už potom jednou provždy patřit do jeho
příběhu! |
Věra |
(Pobaveně.) Ty budeš jednou pro vždy patřit do Michalova příběhu?! (Nervózně se zasměje. K sobě.)
No vida! To o mě můj otec nikdy nenapsal ani čárku.
Jako bych neexistovala... |
Sára |
Tvůj otec? |
Věra |
(Lekne se, že něco prozradila.) |
Sára |
Zapomněla jsem ti říct, že tvůj otec volal... Je v Praze. Vezme
nás na pohřeb svým autem... (Věra se otřese s úlevou, že Sára nic
nepostřehla. Schová si tvář do dlaní.) V půl devátý tady na nás zazvoní...
Máme být připravené, aby nemusel chodit nahoru, protože asi nenajde místo k zaparkování...
(Věra uchopí stolek a nese ho na místo. Brkne
o větší krabici, která stojí u zdi od začátku
obrazu.) |
Věra |
Co to je? |
Sára |
Zapomněla jsem ti říct, že tady byl pan Srnec a přinesl novou
karmu. Vzkazuje, že mu máš zavolat, aby ti jí přišel instalovat... |
Věra |
(Bez zájmu odnese stolek a vrátí se do křesla. Apaticky.) Budu se
muset vykoupat. Je mi zima... |
Sára |
Věro, ty seš hrozně unavená! Uvařím ti kávu, chceš?
|
Věra |
To budeš hodná... |
Sára |
(Odejde do kuchyně uchystat kávu, volá.) Asi silnější budeš
tentokrát chtít, že jo? |
Věra |
Měla jsem před časem sen... Slyšíš mě Sáro? |
Sára |
Ano. |
Věra |
(Tiše.) Zvláštní sen, který se mi vryl do paměti a někdy mám
dojem, jakoby tu byl přítomen i ve chvílích bdělosti... Byla jsem v tom snu
mladou dívkou, tak starou asi jako ty.... V nějakém pražském bytě jsem
navštívila tajnou přednášku. Odehrávalo se to před válkou... Po chvilce
vyplynulo, že se nejedná o obyčejnou tajnou přednášku, ale o jakési
významuplné setkání lidí, kteří byli nuceni opustit tuto zemi... Prostě
utéct, dokud je čas... Ale minulost, kterou tady museli zanechat, měla
konkrétní tvar - byla to mapa. Mapa Prahy, která se pohybovala a měnila svůj
tvar, jakoby byla živá. Město mělo své tepající srdce, bylo vidět jak řekou plyne čas a jek se tudy řítí
události... Zrychleny, jedna za druhou. Z každého příběhu, kterých bylo v
mapě zakresleno tisíce se
před očima, jako na jevišti, odehrála nějaká situace.
Lidé v kostýmech podobně jako herci rychle prošli
nějakým dramatem a zmizeli v mapě, aby uvolnili
místo dalším... Mám dojem, že z toho snu vyplývá něco v tom smyslu, že dokud
příběh není pochopen, pořád
se musí vracet... I v té nejbolestnější podobě... Že
teprve pochopením svého příběhu podepíše jakousi smlouvu sám se sebou... V
tom snu jsem dostala zvláštní a těžký úkol... Uchránit ty mapy. Uschovat
je pro budoucí věky... Byla jsem tam totiž jediná,
kdo nemusel odejít... (Pauza.) |
Sára |
Jako bych ten sen už odněkud znala... |
Věra |
Nikomu jsem ho nevyprávěla... (Zvoní telefon. Lekne se.) Kdo může
volat takhle brzo ráno? (Sára podá Věře telefon a odejde do kuchyně.) |
Sára |
To kafe! |
Věra |
(Tiše.) Prosím? (Pauza.) Věra... Ahoj Karle... Nekřič na mě...
Když jsi odjel zůstala jsem tam ještě dva dny... (Pauza.) Ano, zamkla,
uklidila, jako vždycky... Neboj se. (Pauza.) Včera odpoledne
kolem pátý jsem se vydala na nádraží, ale
když jsem tam došla, tak už nic nejelo a tak jsem
šle pěšky celou noc až do Prahy... Před chvílí
jsem dorazila... (Pauza.) Hrozně jsem zmokla...
Jo, to jsem... Unavená... (Pauza.) Na pohřeb
přijdu... Pa... (Položí telefon...) |
Sára |
(Přijde z kuchyně a postaví před Věru kávu.) Už je trochu
studený... (Věra upije a zůstane sklesle sedět. Sára jí chvíli rozpačitě
pozoruje, pak odejde do koupelny. Na strom za oknem svítí slunce, listí se
chvěje, z hloubi koruny vrká hrdlička, kostelní zvony odbíjejí osmou... Věra
začne v křesle usínat... Do hlaholu zvonů se pomalu mísí melodie písničky
"Syneček" od skupiny Zuby nehty.
Po chvíli Sára vystoupí z koupelny a jde si pro
své černé šaty do pokoje. Když se vrací halou,
zastaví se u Věry aby se napila kávy, která zůstala na
stolku. V jedné ruce drží ramínko s černými šaty,
v druhé hrnek s kávou. Zrak jí padne na zmačkaný dopis.
Chvíli váhá, potom odloží hrnek a jednou rukou se
pokouší potichu narovnat dopis tak, aby ho mohla
číst. Otočí se na Věru, ta ji ale nevnímá - spí.
Začítá se.) |
Věra |
(Se zavřenýma očima.) Sáro? |
Sára |
(Lekne se. Rychle.) Ano? |
Věra |
Sáro, prosím tě pusť rádio, jinak tady dočista usnu...
(Sára pouští rádio. Hudba začne kroužit hledištěm a sílí... Slyšíme dívčí hlas,
zpívající slova písně "Syneček". Sára se dá znovu do čtení dopisu. Pomalu se
stmívá...)
|
|
"Že já ti, synečku
nemohu srdce dát
že já tě synečku
mohu jen litovat
Čas plyne jak voda
čas všechno urovná
netrap se, synečku
pomysli na Boha
pomysli, synečku
na svoji matičku
která tě chovala
pod srdcem nosila
já jsem ta matička
hladím tě po čele
jsem v polích cestička
vedu tě do nebe...
|

|
|
|
|

 |